Pražský klub dračích lodí

Vážení přátelé, příznivci dračích lodí.

Uzrál čas, aby se dobří holubi vrátili, stromy znovu zazelenaly a pachatel vrátil na místo činu. Pražský klub dračích lodí se po třech letech znovu vydává do Asie, aby se znovu utkal s dalšími posádkami na závodech v Indonésii.
V roce 2008 jsme vyrazili tehdy do zcela neznámé destinace - indonéského města Tanjung-Pinang - abychom se zúčastnili tamních závodů. Tehdy jsme ani nevěděli, že se tam jezdí na úplně jiných lodích než které známe. Naše závodní výsledky nebyly úplně nejlepší, ale byla to pro nás cenná zkušenost. Tehdy jsme řekli, že musíme více trénovat nejlépe na indonéských lodích, abychom se mohli vrátit a podat lepší výkon. Tím byl určen další průběh událostí.

Díky veliké laskavosti paní starostky z města Tanjung-Pinang jsme dostali darem dvě indonéské lodě. Ve spolupráci s indonéskou ambasádou v Praze jsme je dopravili do ČR a začali na nich jezdit a závodit.
Indonéské lodě se staly pevnou součástí Pražského dračího podzimu - největší akce spojující asijskou kulturu a dračí lodě - které se v roce 2011 účastnilo už 28 posádek.
V loňském roce jsme také vyslali do Indonésie vítězný tým z Pražského dračího podzimu, který vyhrál "Pohár Tanjung-Pinangu" Pražskou to obdobu závodů v Indonésii. Tým Pres-Li úspěšně reprezentoval ČR a jeho členové si přivezli mnoho báječných a jedinečných zážitků a to nejen sportovních (reportáž zde).

A nyní uzrál čas i pro Pražský klub dračích lodí. Po třech letech se znovu vydáváme na expedici do Asie, na závody do Tnajung-Pinangu, za starými přáteli a novými zážitky. V našem týmu jsou účastníci minulé expedice, ale také nováčci, kteří se ke klubu přidali teprve tuto sezónu. Ale všichni hodláme v Indonésii uspět a podat co možná nejlepší sportovní výkon.

O naší expedici Vás budeme informovat prostřednictvím našich webových stránek. Na této stránce se budou průběžně objevovat informace o přípravách tady v ČR, o naší cestě a našich zážitcích na místě.
Těšíte se? My také!

10.11.2011 - Přípravy pokračují

Praha - Dnes se konal poslední přípravný trénink před cestou do Indonésie. Podmínky nebyly sice srovnatelné s těmi co nás čekají(V Praze bezvětří, 6°C a bez moře :-)) ale přesto jsme vyjeli. I když je pravda, že této zimě je náročné už jenom přinut se k převlečení do věcí na loď. A teď to vědomí, že se zacákáte a budete mokří...chce to hodně nadšení. To ovšem našemu týmů nechybí. Nadšení a odhodlání, které nás ostatně vede i do Asie.

Na vodu nás doprovodila druhá loď osazená členy týmu Pres-Li, tedy loňskými účastníky. Naše rozloučení s loděnicí a zakončení přípravy na závod v Tanjung Pinanagu tak bylo více než symbolické. Členům Pres-Li týmu děkujeme rovněž za pomoc při přípravě našeho závodního týmu. Myslím, že už se ani dočkat nemůžeme, až bude moci předvést naše umění v soutěži v Tanung-Pinangu. Zatím tedy vítězíme hlavně nad zimou a sami nad sebou.

;

15-16.11.2011 - Cestování na místo
Tuto část vezmeme trošku letecky. Zejména proto, že jsme většinu ze dvou dnů (díky časovému posonu) strávili na cestě v letadlech společnosti Em.....s (nebudeme dělat reklamu). Cesta z Prahy do Dubaje byla sjízdná, nenamrzalo to a obzvláště v oblasti zálivu měli silničáři dobře upravený povrch pískem. A v letadle bylo veselo.
Spoelčnost Em......s má totiž volné nápoje na palubě, a to i alkoholické a to jsme využili. Objednávali jsme si tedy víno a další až jsme nakonec byli všichni "happy" jak prohlásila Alenka a stali se nejhlučnější skupinou na palubě.
Po sérii nehod s překlopenými pohárky přešel Vítkův tah na bránu v podobě útoku mikinou na zcela plný pohárek spolucestujících, který přemístil obsah poháru právě na naše spolucestující a vyhnal je do kabin. Doslova. bylo potřeba se převléci. Takže až příště poletíte s Em....s a bude vám připadat, že sedadla vypadají jako politá džusem, vínem, vodou a whiskou současně...tak se vám to nezdá.

Navazující noční let do Singapuru jsme hlavně prospali. Časový posun je potvora. V Singapuru nás přivítalo krásně tropické počasí v podobě tropického lijáku zvící mohutnosti dvou Lipenský letních bouřek zároveň. Někdo (Mojito) by o tom třeba řekl, že "po větříčku přišel tropický orgán".

Během deště jsme se přesunuli z letiště na přistaviště trajektů do "Pince" tedy Tanjung-Pinangu. Drak taxíkem, my autobusem ale všichni v pořádku. Na přístavišti jsme si v rybářské krčmě, dobře asijském bistru, dali první asijské jídlo na místní poměry lehce pikantní, na naše poměry pálivé jako ....jako že hodně.

Cesta do Tanjung-Pinangu trajektem Penguin začala průjezdem mezi loděmi směřujícími do Singapurského přístavu. Obří tankery a cisternové lodě byly všude kolem nás. Za námí pak bylo panorama mrakodrapů a Singapore Flyeru, do toho všeho zapadlo slunce a my jsme se už jenom kochali. A očekávali přijeti v Tanjung-Pinangu.

V Pinci nás přivítala Ema, policejní autobus a eskorta. Ta byla pro nás aby nás odvezla do hotelu Melia. Měli jsme ale čas jen na rychlé převlečení, protože jsme ještě museli na zahajovací párty, která už čekala jen na nás.

Pražský klub dračích lodí nakráčel na plochu slavnostního shromáždění uveden starostkou Suryatati a za potlesku ostatních týmů. Jak jsme ale pochopili, tleskali hlavně proto,že po našem příchodu se mohlo začít jíst. Z našeho týmu jsme vyčlenili Martina a jeho ženu, Milhauze a jeho ženu a Richarda a jeho ženu, protože u stolu musely sedět páry. Snad si to ti první dva doma nějak zdůvodní. Zbytek týmu seděl opodál a v pravou chvíli se rovněž do celé věci vložil. A mohli si dát jídlo, které bylo opět na místní poměry "little spicy" a pro našince pálivé jako sele. Protože už jsme si začínali zvykat.

Večerní program byl už krátký, několik indonéských písní při kterých zpěvačka všechnu lítost a smutek textu písně přenesla i na diváky, kteří zpěv poslouchali, taneček pro závodníky se nekonal. Protože závodníci zrovna jedli :-)

Závěr večerního programu byla sprcha na hotelu, která byla největší odměnou a zážitkem prvního dne naší asijské expedice.

17.11.2011 - Den první závodní
Pražský klub dračích lodí dnes podal maximální výkon. Šli jsme až na krev a jako všichni vrcholoví sportovci jsme bojovali srdcem.

První noc v hotelu jsme prospali jako zabití. Až hotelová snídaně (nebudu ani psát, že byla pálivá) nás probudila. Jožo zkontroloval pitný režim, který všichni svědomitě dodrželi. Slivovice a čaj - první na zdraví, druhé na tekutiny. Před námi byl totiž "Medical check" tedy velmi přisná vstupní lékařská prohlídka. Kupříkladu už vstupní otázka na věk byla velmi přísná. A protože lékař i sestra měli problém s číslovkou třicet, tak asi nemáme úplně stejné údaje jako v pasech.

Rovněž měření tepu na zápěstním klobu a poslech srdce přes tričko asi nemají vypovídací hodnotu. Ale protože všichni dýchali, hýbali se a projevovali i další známky života, byli jsme shledáni způsobilými pro závody dračích lodí. Juchůůů, nikdo se nemusel vracet domů.

První den závodů začíná slavnostním ceremoniálem. Jeho větší část tvoří projev starostky města doprovázený recitací její poezie. Letos se ale k projevům přidal také náš kapitán Martin, který krátce poděkoval za možnost se znovu účastnit závodů. "Je krásné se vracet tam, kde žijí příjemní lidé, a je krásné se vracet tam, kde se příjemní lidé stali našimi přáteli. A takové místo je právě Tanjung-Pinang."

Po projevech následovalo naše překvapení pro místní - dračí tanec. Pražský klub dračích lodí, přivezl do indonésie tradiční čínský dračí tanec. Na naší taneční muziku, jsem na červeném koberci, přímo před starostkou a dalšími oficiálními hosty předvedli dračí tanec s červeným drakem. Dračí tanec - v indonéštině "Liong" - se nám opravdu povedl, dali jsme do něj všechno.

Martin Konečný do toho dal úplně vše, dokonce kus levé ruky. Při tanci se totiž rozpadla jedna z tyčí tanečního draka a rozškrábla mu ruku. Dračí tanec jsme ale jako profesionálové dokončili. I Martin začal profesionálně krvácet až po vystoupení. No a hlavně tedy hned využil služeb místního doktora, který mu za asistence několika sester ruku sešil. Martin vše statečně vydržel, ruku má ošetřenu a je v pořádku. Závodní den pro něj ale skončil.

Po zbytek dne už nás jenom podporoval ze břehu. A bylo třeba podporovat. protože nás čekal náš první závod.

Tentokráte bez tréninku, bez jakýchkoliv zkoušek, jsme se rovnou posadili do lodi a směřovali na start. Moře bylo relativně klidné, voda teplá, vlny mírné, soupeři odhodlaní. Poučení z minule jsme na startu čekali na startovní povely. Start se nám povedl, nezaspali jsme a vyrazili na trať stejně jako ostatní posádky.

Indonésané prý neradi sděluji negativní zprávy. Takže použiji jejich způsob vyjadřování. Již od prvních metrů našeho závodu bylo poznat, že naše loď je "méně rychlá" než lodě soupěřů. Soupeři se nám vzdalovali ale my jsme toho využili a začali je z povzdálí sledovat. Přiblížila se otočka a naše naděje, že trénink na Vltavě se zúročí. Otočku jsme zvládli, otočil těsně kolem sloupu a začali ukrajovat metry z e vzdálenosti do cíle.

Rozhodli jsme přestat napínat naše soupeře, kdy už to konečně rozbalíme a rozbalili jsme to. Nasadili jsme naše závodní tempo, zabrali ze všech sil a....a zcela bez nich jsme přijeli vyčerpaní do cíle. Ale bohužel na čtvrtém místě a to v čase 4:02 minuty. Soupeři byli lepší.

Ale my už teď střádáme plány na zítřek a naší druhou jízdku. Tuhle jsme brali jako trénink a zítra....zítra to teprve všem ukážeme!

Dnešek jsme zakončili prohlídkou města Tanjung-Pinang. Našli jsme stará známá i nové zajímavá místa a byli jsme se také podívat do "Top View hotelu" kde jsme bydleli posledně a kdy byl ten krásný bazén. Bazén tam je, ale je za zdí a kolem něj je místo hotelu nemocnice.

Ale jinak má město stejnou atmosféru jako předtím. Všude jsou lidé, kteří na vás mávají a křičí "Hello Martin" a to i na naše děvčata. Všude slyšíte "Tim Ceko" a lidé se neustále usmívají. Tak jim to vracíme a užíváme si tu báječnou atmosféru.

Tak zase příště!

18.11.2011 - Den druhý závodní
Celý večer jsme ladili taktiku na druhý závod. Bylo nutné vylepšit naší již tak dobrou taktiku,doplnit ji o získané zkušenosti a dopilovat do vrcholné formy. To vše jsme dokázali důkladnou analýzou videa s naším prvním závodem. Jožo - náš trenér pro asijskou závodní účast - složil novou posádku a společně jsme dohodli nový styl.

Náš nový styl byl jednoduchý. Vystartovat o něco lépe než soupeři, celou dobu jet před nimi, ve finiši zrychlit a v cíli tak být suverénně první.

Ráno jsme posnídali...hádejte jaká byla snídaně :-) a naše delegátka Ema nám sdělilal že máme do deseti minut být na závodišti, že nám vylosovala hned první jízdu. Aspoň z nás spadla nervozita, protože jsme si řekli, že to budeme mít brzy za sebou. Vyrazili jsme k drakodromu (centrální místo závodů u přístavu Tg-P) a pak jsme díku "gumovému času" který platí v indonésii čekali asi hodinu než se skutečně posadíme do lodi na druhou jízdu.

Ale ubíhalo nám to dobře. Chvíli jsme cvičili, chvíli jsme tančili a celou dobu jsme rozdávali úsměvy na všechny strany a když přišel někdo kdo se chtěl vyfotiti, tak jsme se i vyfotili. Mají nás tu skutečně rádi.

A pak už to přišlo. Vyvolali náš tým, my se seřadili s ostatními na startovací boxy, dostali jsme razítko a v nové sestavě zamířili do lodi. Dojeli jsme ke startu a čekali na náš druhý závod.

A bylo odstartováno. Zvolili jsme taktiku dvaceti rychlých záběrů na začátku. Protože tento web čtou i děti, tak vám nenapíšu jak jim říkáme, ale asi tušíte. A po dvaceti mr.....cích jsme zůstali na vysokém tempu a skutečně jsme drželi krok s ostatními posádkami. Ale přesto se nám začali vzdalovat. Postupně metr za metrem, ale ztráceli jsme.

Pak byla na řadě otočka. Otočku Lukáš vykroužil nádherně. Hodně jsme zpomalili, ale to nás nezlomilo, zabrali jsme a vyrazili na cestu zpět. Opět mocné záběry, opět mocné tempo. Zabírali jsme ze všech sil a jeji jsme do cíle. Zcela vyčerpaní, ale štastní....hlavně vyčerpaní jsme dojeli do cíle. Vydali jsme ze sebe maximum. A náš výsledek! Nebyli jsme první, ani druzí, ani třetí, dojeli jsme v naší rozjížďce poslední. Ale v novém evropském rekordu 3:52 minuty!!! Dokázali jsme stáhnout čas pod čtyři minuty!!!! European record awarded!!!!

Kdybychom nebyli tak unavení, tak radostí křičíme. Takto jsme dali jen náš pádlovací pokřik "Prague Dragon Boat Club" a za uznalého potlesku soupeřů i diváků jsme dojeli ke břehu. Každý z posádky podal výborný výkon, který byl korunován úspěchem. Udělali jsme další týmové vítězné foto a těšili se z úspěchu.

A pak po chvíli jsme se vydali na hotel, připravit se na odpolední relaxační program. Ten se skládal z výletu k výrobci dračích lodí a na ostrov Peneyngat. Výrobce navštívil již tým Pres-li ale my ho chtěli také vidět. Ruční výroba lodí je velmi zajímavá, v indonéském podání o to více. Hygienik a bezpečák omdlévají už na prahu, elektrikář při prvním pohledu na zásuvku a japonský manažer spáchá harakiri už jen při vyprávění o této provozovně.

K výrobci jsme jeli lodičkou, takže jsme si prohlédli Tg-P přístav, různé lodě - dřevěné, nákladní, osobní, rybářské, potopené, ohořelé, prostě všechny. Lodě plné japonských skůtrů, lodě s hlínou a záchranným bagrem, lodě s nádržemi na naftu a další.

A nakonec ostrov Peneyngat. Turistická atrakce města Tanjung-Pinang. Klidná rybářská vesnice na ostrově, ze kterého se dojíždí za prací, ale odpoledne a večer je plný lidí, dětí a jejich her. Lidé a děti ne Peneyngatu jsou úžasní a milí. Naše procházka s průvodci Saprilem a Emou byla skutečně odpočinková. A kokosové ořechy - čerstvé, právě naseknuté mačetou - to bylo to pravé osvěžení pro prohlídku památek ostrova. Malajská svatební síně, Sultánův palác, krásné domečky a zahrady. Mimochodem ta svatevní síně....počkejte na fotky. Budete koukat kdo je novým králem Peneyngatu.

A závěrečný bod našeho programu byla tzv. mističková dieta - to je dieta, při které jdete do libovolné indonéské restaurace, kterou máte po ruce a tam si dáte misku toho, misku onoho a misku tamtoho. Všechno musí být pálivé a nejméně jedna věc musí být rýže. K tomu přizvěte pár indonéských přátel, zapijte pár ovocnými koktejly a máte výbornou mističkovou dietu:-) Sice nezhubnete, ale to z málokteré diety, že...

Na večeři jsme také předali naše dary pro Saprila, Sigita a Emu. Asiaté ale dárky nerozbalují, takže jsme nemohli vidět jejich radost. Ale myslíme, že např. tenisky Botas pro Sigita budou fakt super a bude z nich mít radost.

No a večer na hotelu jsme opět ladili formu. Každý den v indonésii je totiž natolik plný zážitků, že není možné se s nimi smířit sám. Proto jsme se sešli na pokoji číslo 221 a vyprávěli si o nich. A plánovali další den. Zítra nás totiž čeká výstup na nejvyšší horu Bintanu. Je to celých 371 metrů, všechny do kopce a navíc v pralese. Potom nás čeká utrpení při koupeli ve vodopádu a co je nejhorší, na konci dne se budeme smažit na pláži na Trikora beach, kde jsou palmy, písek, moře a další nechutně odporné věci. Už se těšíme :-)

Tak zase zítra!

19.11.2011 - Testovací den
Protože ani evropský rekord nestačil na náš postup do dalších bojů, udělali jsme si testovací den.

Hned po snídani jsme vyrazili na nejvyšší horu ostrova Bintan na Gunung Bintan, která je celých 371 metrů vysoká. Možná je to málo, ale protože celý ostrov je pouze pár metrů nad mořem, je Gunung Bintan majestátní, je vidět z dálky a je pěkný výkon na něj vylézt.

Na úpatí kopce nás dovezl přijemně klimatizovaný autobus. Silnice na Bintanu a doprava vůbec jsou samy o sobě zajímavé. Jízda v protisměru, při které projedete červenou na semaforu zatímco váš předjíždí skůtr s 5 členou rodinou a dítětem v tašce na řídítkách asi tak 80 kilometrovou rychlostí. A občas nějaká ta díra, či výmol. D1 je ale horší, tam je to systémově, tady náhodně.

Jeli jsme k hoře a Pavel natáčel video z cesty krásnou krajinou plnou pralesa, plantáží olejových palem, papayi a ananasu, když se náhle objevila překážka v podobě pouhé poloviny mostu. Pavel zvolal, že to točí, někdo další, že zahyneme a Jirka Mojito to glosoval slovy:" Točte a hyňte!!"

Gunund Bintan je příkrý a jde se pralesem. Je to náročné, protože jílovitá hlína klouže, stezka vede přes kořeny a padlé stromy. K tomu si předstvte téměř 100% vlhkost vzduchu a 30 stupňů. Ale přesto jsme všichni výstup zvládli. Někdo rychleji, někdo pomaleji, ale toto nebyl závod. Na vrcholu kopce jsme udělali společné vrcholové foto i s naším průvodcem Saprilem, který se nakonec rozhodl přeci jen nás doprovodit.

Vrchol je zapralesněný a pouze mezerou je vidět na moře. Ale příště už bude stát rozhledna, kterou právě staví a pak bude výhled dokonalý. Pokud by jste chtěli vrchol hledat na mapě. zde jsou souřadnice:
1°4,311'S, 104°27,446'V

A až tam půjdete, tak je tam pro vás připravena geokeška s odměnou :-) Více informací o ní napíšeme již brzy.

Cesta dolů z kopce vedla po neméně kluzkém bahnu, které jsme ale ze sebe krásně mohli smít v úžasné koupeli u vodopádu. Dosti neestetická novodurová trubka vyvedená z vrcholu vodopádu přivádí vodu do několika sprch a bazénků, které nám poskytly to pravé osvěžení.

Poté jsme jeli na oběd - local food, které náš klub preferuje. V místním bistru u silnice sice už neměli kompletní nabídku, ze 7mi jídel už byly jen 4 a z toho dvě stejná, ale polévka s kuřecím, cibulkou a pálivým kořením byla naprosto úžasná. Stejně tak kuře a další jídlo a rovněž závěrečné kopi susu do pytlíku s brčkem - asijská specialita.

No a před námi byl pobyt na pláži Trikora. Tropická pláž, horký písek a kokosové ořechy přímo z palmy. Tohle jsou ty pravé tropy a prázdniny. Fotografie z tohoto místa vám již brzy ukážeme. Na pláži jsme ze sebe mohli smýt pot a prach z pralesa a nečerpat novou energii. Rovněž rozjet na pláži několik developerských projektů (přehrada s elektrárnou) a pohrát si s vysokorychlostní kamerou.

Večer jsme pak jeli na recepci ke starostce. Byly tam pozvány všechny zahraniční týmy a každý měl něco předvést, zazpívat. Po chvíli váhání jsme zverbovali z naší posádky třim odvážné muže a tři neméně odvážné ženy a zazpívali jsme píseň "Kdyby tady byla taková panenka". Náš zpěv se líbil, lidé se smáli a tleskali. I když se lidé asi spíše smáli češtině.

19.11.2011 - Video killed a radio star
Nejdůležitějším bodem programu byla návštěva Radia Green, kde nás čekal rozhovor a také další zpěv. Do rádia si nás nezvou každý den a do indonéského ještě méně, takže jsme souhlasili a celý den se těšili.

Pondělí 21.11.2011 - Dorazili jsme na Lombok
Po velmi časné snídani jsme v 6 hodin ráno vyrazili na naší najaté speedboat na cestu. Čekal nás přesun na Batam, poté let na Jávu do města Surabaya a nakonec cesta vrtulovým ATR na Lombok.

No a už jsme tu. Celý tým v pořádku dorazil na Lombok a je ubytovaný v homestay La Mancha v městě Kuta. Místní ferda mravenec, který zajistí úplně všechno - Edy - se nám dobře postaral o odvoz a nakonec i o večeři, kterou pro nás 5 hodin chystala jeho žena. Večeře byla výborná, moc jsme si pochutnali.

A jako překvapení na nás čekalo taneční vystoupení skupiny tance ze základní školy Ngolang. Je to škola, které pomáha nadace Kintari. Nám se vystoupení moc líbilo a na oplátku jsme dětem a Edymu a panu řediteli zazpívali.

Zítra nás čeká návštěva školy Ngolang, předání dárků a pak další odpočinkový program. Všichni jsou v pořádku a rozhodně si tu pobyt užíváme.

22.11.2011 - Škola Ngolang
Dnes byla hlavním bodem programu návštěva školy Ngolang - tzv. Kintari školy - která je nedaleko města Kuta. Vezli jsme s sebou hodně dárků pro pana ředitele, pro děti i učitele. A těšili se na setkání s davem dětí.

Náš příjezd do školy spolehlivě zrušil vyučování a na chvíli také kázeň děti, které začaly opouštět lavice, mávat okny, vybíhat, křičet a jančit. Ale pak jsme se rozdělili do tříd a začali řídit výuku. S dětmi jsme procvičili angličtinu, také trošku počítání a malování. Některé třídy nám i zazpívaly. A jako odměnu za odpovědi od nás děti dostávaly dárky, které jsme přivezli. Ale ve škole je vidět, že toho chybí daleko více a ani sešity a tužky co jsme přivezli nejsou dost.

Na závěr naší návštěvy nám zatančila taneční skupina SD Ngolang. Děti se pochlubily svým tancem, se kterým se dostali i na taneční soutěž na Bali. Děti jsou úžasné, tanec je baví a v tanečních kostýmech a s muzikou jsou prostě kouzelní. A ostatní děti je pozorují a asi trošku závidí.

Pro nás byl každopádně velký zážitek a spousta inspirace k naší další podpoře projektů Kintari.

Pak jsme si došli na dobrý oběd a naše skupiny se rozdělily.

Skupina A se vydala na Gudung Rinjani - do základního tábora pro výstup na sopku. Cesta byla dlouhá, zajímavá a se spoustu zážitků. Včetně výměny kola na jednom z aut a dvou přejetých koz. Ale jsme v táboře, zítra vyrážíme na sopku.

Druhá skupina jede na Gili a budou trpět v horku na plážích. Dobře jim tak.

Internetové připojení v Indonésii po odjezdu z Tanjung-Pinangu je horším takže zatím žádné fotografie ale doufám, že se vám líbí alespoň zprávy co posíláme. Děkujeme také za vaše reakce, komentáře a podporu, jsme za ně velice rádi.

23.11.2011 - Skupina Rinjani
Milhauz už se vynořil z teplém vody kolem ostrova Meno a takto dostatečně osvěžen popíjí kopi susu (kafe salko) a popíše vám co se událo za tři dny na sopce.

Ale nejdřív takové intermezzo s jakými jazykovými problémy se tu setkáváme. Úryvek z naší anglické konverzace s Edym, naším poradcem, průvodcem, řidičem a pomocníkem zde (Je to nevlastní bratr Ferdy Mravence)
Q: What about the weather on Rinjani? Rain?
Edy: Yeah!
Q: Wind?
Edy: Yeah!
Q: Sun?
Edy: Son? Yeah I have little baby my friend...!

Ráno před výstupem na sopku už jsme nepotřebovali klimatizaci. Na horách je zima i v Indonésii. My jsme si nabalili naše malé batůžky a velké jsme nechali v Rinjani Homestay, kde jsme u pana Suma jednu noc bydleli. K snídani byla palačinka, čaj a nebo káva a nám to přišlo jako před popravou, kde si může odsouzený vybrat co chce.

Pak jsme naskočili na náklaďák na korbu a za zpěvu písní a hvízdání ústřední melodie z Indana Jonese jsme vyrazili. Nejprve nás čekala registrace v kanceláři parku Rinjani, kde jsme dostali cedulku na batoh, prohledli si plastický model hory a zapsali se do pamětní knihy.

A pak jsme pěšinkou mezi poli s čili papričkami začali stoupak do hor. Ze začátku se šlo dobře, cestička se linula poli a pastvinami, pak kousek pralesem a pak už po stezkách na svazích hory. Na první pauze naši průvodci sesbírali dříví aby bylo jak vařit.

V 11 jsme zastavili z zatáčce u mostu přes rokli a nosiči začali vařit. Nejprve ale nad sebou rozdělali plachtu. Proč to nám došlo asi za 45 minut. Začalo totiž pršet. Ale když liják, tropický. Z nebe padaly proudy vody a měnili kopec v bahniště a strouhy v potoky. Tak jsme si snědli svůj oběd a chtě nechtě vyrazili dále na kopec.

Tady jsme také potkali dalšího čecha. Petra Čecha, který tu byl na své cestě po Asii. Po Austrálii a Zélandu jsme se s ním potkali na Lomboku. Na sopce Čechů jak naseto.

Toto bylo příjemné rozptýlení, protože nás čekala cesta v dešti a pláštěnce stále nahoru. Dešť nekončil, ale začalo se ochlazovat a to citelně. Za chvíli jsme vešli do mraku. Pláštěnka byla zbytečná, protože vlhkost kondenzovala na vnitřní straně pláštěnky a byli jsme mokří durch. Nosiče jsme nechali za sebou a stále lezli na vrchol. A už začala být i zima.

A pak jsme byli na vrchu.Došli jsme na hranu kráteru a i přes proudy deště jsme měli nádherný výhled. Ale byla zima a pršelo a tak jsme si ten výhled neužívali, ale třásli se zimou v přístřešku a modlili se ať naši nosiči se stany přijdou co nejdříve. Zahřívali jsme se slivovicí z domova, baštili sušenky a klepali kosu. Když jsme měli naklepáno, tak přišli.

Nechali jsme je postavit stany a konečně se převlékli do suchého. A když nám nosiči uvařili večeři a přestalo pršet bylo nám úplně dobře. Šli jsme spát a těšili se na vrchol.

24.11.2011 - Skupina Rinjani - Cestička k vrcholu sladce se vine
Ráno ve 2:30 jsme vstali, dali si keks a čaj a vydali se na výstup na vrchol. Za svitu čelovek jsme probírali ženské a klubová témata celých 1100 metrů k vrcholu. Výstup na Keprník se s tím asi srovnat nedá. Sypký štěrk vás s každým metrem nahoru pošle o půl metru dolů. A vzduchu ubývá.

Jožo s Lukášem si dali vrcholový závod. Závěrečný sprint na 15 metrů vyhrál Jožo, ale za cenu ztráty jedné plíce. Postupně došli i Grep, Martin K., Milhauz i Zdeňka. Už za plného slunečního svitu. Ale vrcholové foto a pohled okolo za to stálo. Na sopce byly 3°C, takže jsme se moc nezdrželi a šli dolů. Nebo jeli na lyžích. Na štěrku to šlo.

Dole v táboře na nás čekala palačinka, tak tea nebo coffee. Zblajzli jsme to jak vlčáci. V táboře na nás také už čekali opice. Makakové, kteří kradou jídlo, klidně z talíře. Ale na fotky jsou hezké, zvláště ty malé.

Pak jsme ale museli zabalit a jít dále. Na dno kráteru k jezeru. Tam jsme se ale těšili, protože tam jsou Hot Springs. A ty stály za to. Hot springs jsou vodopády s teplou vodou (37°C) a bazénkem. Horká voda nám udělala dobře. Únava pryč, Nálada nohoru a maximální relax. Pak hned oběd u jezera, kde se na břehu dají najít nejen háček, ale i vlasec a pruty k ulovení těch ryb. Nakonec i ty ruby byla na břehu.

A na závěr dne nás čekal výstup na okraj kráteru na kemp a přenocování. Stoupání od jezera bylo občas tak příkré, že jsme lezli v převisu :-) Ale zas tak těžká cesta to nebyla. Protože u jezera u oběda se k nám přidal místní pes - pojmenován Dingo - a ten s námi šel celou cestu. Postupně nás předběhl a čekal na nás na konci. Jak dal závěrečné lezení po skále netušíme.

Kemp na hraně krátěru byl skvělý. Kolem sopky byly mraky, v kráteru obláčky a sluníčko to všechno míchalo. Chvíli v mlze, chvíli na slunci a stále bylo na co se dívat. A k tomu na dohled vrchol Rinjani.

A k Dingovi přibyl další pes. Původně Spoty, přejmenován na Seznam. Dostali zbytky naší večeře, kde bylo více zeleniny, než je obvyklé. Západ slunce na Bali byl čistá romantika. A po setmění jsme posílali čelovkou signály morseovkou na Gili zbytku naší skupiny.

25.11.2011 - Skupina Rinjani - Jde to s námi z kopce
Ráno byly palačinky - byly výborné, ale už třetí den po sobě - Dingo a Spoty si přišli na své. A my zabalili a sestupovali do údolí. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Rychlá skupina - si naplánovala ještě vodopád. tak se vydali úprkem z kopce. Video z jejich sestupu dáme na web. Protože to je běh jako před tygrem, ne sestup ze sopky. A tento závod vyhrál průvodce, ani Jožo jej nepředhonil.

Druhá skupina sestupovala opatrně, s poklidem. A sešli jsme se v Rinjani homestay, všich v pořádku. A nakonec i ti pomalejší si došli k vodopádu a vířivce. Koupání v čisté vodě, navíc sladké, navíc chladivé bylo to co jsme potřebovali.

A pak už jsme se jen rozloučili s panem Sumem a našimi průvodci Mačim a Akurem, dali jim naše památeční klubová trička a vyrazili do přístavu a pak lodí na Gili. Sehnat loď v přístavu bylo asi jako sehnat taxík v Praze. Spousta zlodějů a mezi nimi nenápadné oficiální stanoviště. Ale nakonec se to povedlo a my dorazili na Gili Air, kde nás přivítal do křupava proopečený zbytek výpravy, který měl za sebou tři dny na plážích, s koktejly a šnorchlováním.

Bylo to veselé shledání, kdy jsme si vyprávěli co kdo zažil na sopce a co kdo na pláži. Kdo co koupil a za kolik to usmlouval. A skupina Rinjani ukazovala fotky dokumentující výpravu.

Ubytování na Gili je v resortu v chatičkách s verandami, kde někteří i spí. Květinová zahrada je báječná a všude kolem spousta barů a restaurací.
Večerní posezení s koktejly na pláži se slunečníky ukončilo tento den.

26.11.2011 - Šáhli jsme si na dno
Gili jsou vyhlášené kvůli potápečským lokalitám. Dnešek byl tedy ve znamení šnorchlování a potápění. Část výpravy si tedy zaplatila potápečský kurs. V sexy oblečcích se pak cachtala na pláži a trénovala používání dýchací masky a vesty a tak. A trénovala, že palec nahoru neznamená vždy OK.

V pauze mezi teorií a odpoledním potápěním jsme si šli zašnorchlovat. V moři u Gili je vidět úplně všechno. Všichni herci z pohádky Hledá se Nemo, včetně hlavního představitele titulní role. Barevné rybky plavou mezi korály, samy nebo v hejnu. Na dně také můžete vidět želvu, na hlubině větší ryby různých velikostí a tvarů. A těch barev. Oceán je barevný a pestrý.

Odpolední aqualungové potápění u ostrova Meno nás v tom jen utvrdilo. Skupina pražských draků se potopila do hloubky 13-18 metrů a sáhla si až na dno, kde je potopená jachta.

Pro členy skupiny Rinjani to znamenalo během pár dnů sestup z 3726 metrů do -12ti metrů. Jako klub máme další rekord. Jedná se o dovolenou s největším výškovým rozdílem.

Dnes večer nás čeká rozlučková párty na ostrově Gili a pak se opět rozdělíme. Část už pojede domů, část ještě zůstává. Ale dneska jsme na posledy spolu.

Děkujeme za vaší přízeň! Zdraví Pražský klub dračích lodí!!!

27.11.2011 - Skupina 1 -Singapur- Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!
Jsme v Singapuru! Ale cesta nebyla tak úplně jednoduchá. Poslechněte si tedy příběh strašlivý o putování dalekém na jehož konci hrdinové slavně do města Singapuru přišli.

Ráno jsme se na snídaní společně sešli naposledy téměř všichni. Protože jsme se dělili, tak si členové skupiny 1 nechali u sebe pouze nutné finance na dopravu a taxy a zbytek nechali na místě zbývajícím drakům. Toto penězvzdání se ukázalo být kritické.

Skupina 1 pak nasedla na svou loď, která přijela až téměř do hotelu. Škoda jen že byl odliv, dalo by se nastoupit od stolu. Cesta zpět na Lombok byla smutná, že odjíždíme od zbylých draků. Na břehu nás čekal Petr Čech. Ne že by snad ten pravý vzal vedlejšák u indonézské taxislužby, ale byl to náš řidič i z prvního dne, který si tímto jménem nechá říkat.

Odvezl nás na letiště v Denpasaru s tím, že po cestě nás chtě ukázat bratrovi. Ale bratr nebyl doma, tak jsme jen udělali takové kolečko a jeli na letiště. Tam jsme z našich batohů udělali igelitové kokony a odevzdali je napospas letecké společnosti.

Letadlo Lionairu do Jakarty bylo nejspíš původně používáno na leteckou přepravu ryb a rekonstrukci zapomněli oznámit pilotovi. Letadlo bylo vychlazeno na dobrých 19°C tak, že z větracích mřížek kondenzovala pára.

Na letišti v Jakartě jsme šli "vyzvednout zavazadla" Byli asi jediní, kdo měl radost, že nepřijela na výdejní pás. Naše šla totiž tranzitem. Ukázalo se to jako výhoda, protože dostat se shuttle busem na mezinárodní letiště byla připomínka cestování v MHD v Praze. Letiště v Jakartě je zajímavá stavba, ale hrozně nepřehledné.

Na letišti jsme si chtěli dát něco k jídlu. Ale zjistili jsme, že jak si každý nechal na cestu do SIN jen tolik, kolik je potřeba, tak si nikdo nenechal peníze na víc na jídlo. Na letišti jsme tedy sesypali zbývající drobné. Dalo nám to pár tisíc a mohli jsme nakoupit jídlo, aby se dalo přežít.

O poslední peníze nás připravila speciální taxa pro cizince, kteří opouštějí indonésii ve výší 150.000 rupií. Tento nesmyslně vysoký poplatek nám ležel v žaludku, hned vedle skromného oběda i během útěku k dalšímu letadlu.

Let do Singapuru jsme prospali. Ale aspoň už to nebyl mrazák. Palubní personál prodával čepice s výšivkou typu letadla a neměl žádnou vodu na prodej. Indonésie nám dávala sbohem.

Přílet do Singapuru už byl v pořádku, na letišti jsme se lačně vrchli na toalety a k pítkům s vodou. Obojí nám udělalo neskutečně dobře. Cesta na hotel také a celý den jsme zakončili večeří skládající se z Roti Prata různých příchutí a pravého Kopi a milo. Indické rychlé jídlo v podobě přibližně palačinky s indickým curry. Stálo to za to.

Kolem nás je Singapur, zářící neony, čistými ulicemi a moderní architekturou, který budeme objevovat zítra.

Skupina Gili hlásí zataženo a akutní nedostatek banánů na omelety k snídani. Snad to ale také nějak zvládli.

27.11. Skupina 2+3 - Den loučení

Po ranním srdceryvném rozloučení s odjíždějící první skupinou jsme se sestěhovali do menšího počtu bungalovů a strávili další den plný polehávání na pláži i na hladině nad korálovým útesem. Odvážnější z nás se vydali objevovat vnitrozemí ostrova a ke svému údivu zjistili, že je hustě obydleno domorodci a využili možnost levně a dobře se nabaštit v místním wahrungu "U báby". Večer jsme se na chatce 04 preventivně rozloučili se skupinou 2, která se chystala na brzký ranní odjezd a panovaly oprávněné obavy, že se ostatním nepovede vstát. Dobré náladě pomáhal klubový grillmaster uvolněním nadlimitních zásob dezinfekce.

28.11. Skupina 3 - Soubojový den
Plážové lenošení nás už po několika dnech začalo unavovat a tak se část z nás rozhodla pojmout poslední den na Gili sportovněji a dokončit mapování ostrova za pomoci vypůjčených kol. A tím začal den plný soubojů. Prodejce nějak neunesl, že jsme nepřijali jeho cenu a vyrukoval na dámskou část skupiny s angličtinou a gesty vysílatelnými jen pozdě v noci. Zatímco většina z nás jen nechápavě zírala, Jožo se jako správný chlap postavil za dámu. Následoval krátký, ale dramatický souboj na nože, který jsme ještě dlouho rozdýchavali. Pomohl nám s tím tropický lijavec, kterým jsme se projeli na kolech půjčených o kus dále. Kola byla poněkud dost jetá, však se také personál zabýval více než koly nabídkou "magic mushrooms" a jiných látek, vše "legal, no problem".

Zápasový den pokračoval při obědě, kdy jsme absolvovali ukázku kohoutích zápasů, když v zahradě vedle probíhal prodej kohouta. Odpoledne jsme pokračovali s důkladným mapováním vnitrozemí na kolech, které jsme si zpestřili sledováním souboje kozlíků převzatým stylem "berany, berany, duc", který byl následován fotbalovým zápasem s mladeží u místní školy. Nejdříve se jen kopalo na bránu, pak byl pdbc tým doplněn místními a vypukl regulérní mač. Vítězství pdbc 3:1 zajistil Jožo, kterému s výkřiky "do pr...., který hraje s námi?!" snaživě asistoval Jirka Mojito. U večeře si dal ještě Jožo souboj s domorodou chili omáčkou a den definitivně ukončil Jirka, který proháněl po pokoji s botou v ruce švába velikosti zakrslé myši vyřikujíc "On nejde zabít, on je pancéřový".

...a mezitím v Singapuře (původně v Singapuru - přejmenováno Jirkou Mojitem Fialou)
Skupina 8mi draků měla před sebou celý den na objevování města. Martin, který Singapur zná stejně jako své pětiprsťáky si vzal za úkol vyzvednout draka, který za námi měl přijet z Tanjung-Pinangu. Ostatní se rozhodli vytvořit objevovací skupinu a vyrazili do města.
Chtěli jsme vyrazit co nejdříve, abychom si chytli první z autobusů, které dělají okružní jízdy a poznali tak město co nejrychleji. Bohužel ostatní turisté tak brzo nevstávají a i autobusy tak jezdí až od 10ti. První hodiny jsme tedy absolvovali pěšky. Bylo zajímavé projít po jedné ulici, kde se postupně střídají hinduistický chrám, budhistický chrám, kostel a židovská sinagoga a mezi tím vším běhají různí asiaté. Člověk se nemůže zbavit pocitu, že je mu to povědomé, i když cizí.

Po krátké procházce jsme pak už nastoupili do okružního autobusu a absolvovali celé okružní kolo na horní palubě, kde je nejhezčí výhled. Okružní trasa nás vzala přes čínskou čtvrť až k botanické zahradě, pak zpět po nákupní třídě Orchard až k nejmodernější čtvrti mrakodrapů a ruskému kolu Singapore Flyer. Ve druhém okruhu jsme si vystoupili v čínské čtvrti u chrámu buddhova zubu a začali tak naše etnické putování. Čínská čtvrť je plná obchodů a stánků s blbinami pro turisty, ale najedete tu také několik obchodů se zajímvými věcmi. Mezi tím vším také tržnici s durianem, která je poznat po čichu už z dálky. Všude také stánky s jídlem a ovocnými džusy, na které si rychle zvyknete. Zde nás také dostihl déšť, který začíná pravidelně kolem 12té hodiny. Schovali jsme se před ním na obědě v čínské tržnici, kde jsme pojedli něco rýže, nudlí, vývarů, placek a vařených knedlíčků. Všechno výborné, něbo pálivé.

Protože déšť měl podle programu trvat celé odpoledne, dali jsme si druhou trasu okružního autobusu a nechali se povozit přes indickou a arabskou čtvrť. Tam jsme také ve druhém okruhu vystoupili. V arabské čtvrti byl čas na kávu a zákusek. Arabská káva (klasický turek) byla spíše zklamání. Ale mátový čaj byl skvělý a odpočinek a úkryt nám dodal nové síly k běhu městem. Bylo totiž potřeba stihnout dojít přes mrakodrap art-deco a tržnici Bugis až k fontátě hojnosti v nákupním centru Sun-tec a nakonec až k Merlionovi na Esplanade. takový méstský půlmaraton ;-)

Ovšem draci hledají výzvy a překonávají hranice. Proto jsme nejen že všechno zvládli, ale navrch ještě přihodili indickou čtvrť. Ale to už bylo vše co se dalo stihnout a i tak náš den končil o půlnoci. Singapůra v kostce.

29.11. Skupina 3 balí na Bali
Když jsme ráno zjistili, že opět nejde elektřina a hotelový agregát je stále rozebraný, byli jsme rádi, že jsme kartami zaplatili již večer. Jen ti čistotnější z nás si stěžovali, že nejde sprcha a nesplachují záchody. Naposledy jsme posnídali pankejky a vyrazili opět na cesty. V přístavu jsme se nalodili na místní rychloloď a za hukotu pěti spřažených 250k motorů se vydali padesátikilometrovou rychlostí směr Bali. Po dvou hodinách plavby a půldruhé hodině v shuttlebusu jsme dorazili do centra Ubudu a začala licitace s poskytovateli ubytování. Někteří z nás si stále nemohou zvyknout na tvrdé vyjednávání, ale Jožo coby zkušený cestovatel nám vyjednal dobrou cenu za pěkné ubytování v homestay Indra a my mohli vyrazit do ulic za poznáním.

Ubud je turistické centrum plné obchodů, restaurací a barů všech cenových katerií, takže si jej užívala zejména nakupováníchtivá část výpravy. Zdobná architektura budov je specicky balijská a je těžké poznat, zda vstupujete do chrámu nebo někomu do obýváku. Večer jsme si s domácím dohodli výlet na další den. Zde jsme se trošku rozkmotřili, když méně otrlá část výpravy zabránila využít plný potenciál při vyjednávání o ceně. Ale brzy jsme to vydýchali a ulehli ke spánku za cinkání balijské muziky a odéru durianu a vonných tyčinek.

...Sportem ku zdraví
Počet draků v Singapůře se rozrostl na 12 a těchto 12 také vyrazilo na trénink pod vedením našeho kamaráda Jasona, což je profesionální trenér dračích lodí. Trénink se odehrál na řece Kallang v příjemném počasí 31°C a 95% ní vlhkosti.

Během tréninku si nás Jason prohlédl, občas i pochválil, ale hlavně uděloval cenné rady a přidal také několik teoretických věcí navíc. Bylo pěkné vidět, jak rychle a přesně dokáže profesionál najít největší chyby a neduhy a navrhnout zlepšení. Asijská techinka pádlování je jiná než naše a nikdy nebudeme pádlovat jako asiaté, ale i tak to bylo velmi přínosné dopoledne. Navíc jsme se byli projet až pod Singapore Flyer. A víte co je stejné jako v Praze? Zasi si nás fotili turisté! Na závěr naší projížďky jsme dali Jasonovi naše festivalové tričko a darem korunovačních klenotů (ne těch pravých) jsme korunovali Jasona na krále trenérů dračích lodí. Byl dojatý a moc nám děkoval. Byli jsme moc rádi.

Pak nás Jason vzal na místní foodcourt na oběd a my jsme mohli ochutnat další speciality tentokrátě převážně čínské kuchyně. V půl jedné pak začalo pršet, ale to už se tak v Singapuru stává. My jsme vyrazili individuálně na prohlídku města a pak už zpět do hotelu, kde nás čekalo závěrečné balení a odhlášení a odjezd na letiště.

30.11. Tour de Bali
Hned po snídani (nečekaně banana pankake, tentokrát s bonusovým zeleným tónováním) přistavil náš domácí svůj autokar. Suzuki APV je docela prostorná minidodávka pro sedm asijských cestujících, ale 8 pražských draků + řidič pro ní byla docela výzva. Nicméně lidké tělo je tvárné a deformovatelné a nakonec jsme se všichni poskládali. Během jednotlivých etap si čtveřice ve druhé řadě vyzkoušela různá uspořádání včetně sezení ve více vrstvách.

Naší první zastávkou byl chrám Elephant cave. Nafasovali jsme sarongy, vyplázli vstupné a za odměnu jsme viděli pár starobylých soch vytesaných do skály a jako bonus jsme absolvovali krátký jungle track na svahu nad řekou. V jeskyni napůl cesty jsme probudili několik netopýrů. Závěrečný sestup po schodech k řece si většina odpustila poté, co se od rychlého předvoje dozvěděla, že na konci stezky nic není.

Další zastávkou výletu byl rozlehlý chrám Holy spring. Zde se věřící koupou ve vodě z posvátného pramene, aby si zlepšili karmu. Zde jsme si potvrdili, že kdo viděl dva chrámy, už další vidět nepotřebuje a vyrazili za dalšími atrakcemi.

Následovala agroturistická zastávka ve vesničce pěstitelů kávy a jiných exotických produktů. Akce probíhá tak, že se skupiny vysazených turistů na parkovišti ujme průvodce a protáhne je ukázkovou zahrádkou k obchodu s produkty, kde proběhne i ochutnávka nabízeného zboží. Nicméně vidět naživo rostliny kávovníku, kakaovníku a spousty exotických koření bylo zajímavé. Ukázali nám i cibetky, jejichž zažívacím traktem prošlé kávové boby slouží k výrobě snobské kávy.

Z plantáže jsme pokračovali na "Mountain view". Náš průvodce nás vysypal u luxusní restaurace s radostným očekáváním tučné provize. My jsme se pokochali impozantní vyhlídkou na protilehlou sopku a pod ní ležící jezero, ale protože ceny v restauraci odpovídaly turistické pasti z václaváku, tak se cestou z kopce již tolik neradoval. Poslední zastávka byla u terasovitých rýžových políček, zde však byl hlavním zážitkem soustředěný útok prodejců čehokoli. Po návratu jsme se osvěžili sprchou a vyrazili opět do města. Po zajištění dopravy na další den a nákupu vzácných koření následoval rozchod a volná zábava.

30.11 - Dubaj
Přílet na Dubajské letistě znamenalo další srdceryvné loučení. Tentokráte se skupinou 2 čítající 3 draky toužící ochutnat atmosféru tohoto velkoměsta. Cesta z letištního gatu byla sice dlouhá a to nejen časove, ale i vzdaleností (po celém městě by človek uživil kolečkové brusle), nicméně nakonec bez komplikací. Po přijetí naších vís a scanningu očni sítnice, jsme byli volní. Trochu jsme se zprvu báli, zda tento scanning nebude prováděn Optilopupilotomií zadním traktem, aby se nepoškodila rohovka, ale vše dopadlo dobře jen pohledem do zrcátka, za kterym se skrývalo nedůveřivé obočí uhrančivého arabského důstojnika.

Spojené Arabské Emiráty mají 1.a 2.12. státní svátek 40 let od založení. Takže každý tu nosí fotbalovou šálu v národních barvách na koncích s velkým obrazovým výjevem asi hlavy státu. Všude se to tu honosi statními symboly a výzdobou. Že jsou tu auta slavnostně zmalovaná jak májský válečník, to by člověk pochopil, ale že hodí i do mořského akvaria vlajku a číslici 40, to už trochu překvapí.

Cesta metrem na The Palm Jumeira, kde budeme nocovat, byla dosti vyčerpávajíci pro naše krky. Spíše nadzemka než metro nám pří průjezdem městem ukázalo celou tu blištivou scenérii. Otáčeli jsme hlavou za každým nablýskaným mrakodrapem co jsme míjeli a že jich tu ale je! Samozřejmě nejvetší a opravdu nějvětší lákadlo Burj Khalifa se nedá v panoramatu města přehlédnout. I když je to na první pohled jen taková nicotná uzká tyčka sahajicí až do nebe. V každém zdejším obchodě zvaný Mall se dá koupit tato budova i jako stavebnice LEGO. Nedokážeme si ale dost dobře představit, kolik kostiček v krabici musí být.

Cesta taxikem po výstupu z metra na Palmu byla rychlá. No bodejt, to se to jezdí na 7mi proudých dálnicích. Při nastupování taxikář rychle z nasich pohledů pochopil, že mu úplně nedůvěřujeme a ptal se nas odkud jsme. Čechy sice neznal, ale poláky dostatečně, tak jen pokýval hlavou a ujištoval nás celou cestu, že taxametr je napojen na GPS a nejde šidit a že nas bere přímou cestou do ciloviště. Po ubytovani u kamarádky jsme měli na výber buď strávit den u bazénu nebo se jít projít po okolí Palmy. Bazén jsme zamítli, protože zdejší zima s jen 25°C a vítr nám naháněl husí kůži a rýmičku jsme nechtěli ryskovat. Tak jsme se pořádně oblékli a rozhodli vypravit na obchůzku a prozkoumani blízkého okoli. Všichni se na nás dívali jak na blázny po vysloveni slov "walk around". Nenechali jsme se odradit a vyšli jsme ven. Pochopili jsme jejich ťukání na čelo velmi rychle. Neexistují tu totiž chodníky. Jezdí se tu jen auty a 90% cest je privatnich a pro návštevníka stejně zavřených. Takze nas výlet trval úmorných cca 20min složený jen ze zmateného pobíhání mezi auty a okrasnými, umělě zavlažovanými keři podél silnice. Výlet nás tak vyčerpal, že jsme si šli po obědě na půl hodinky lehnout. Když jsme se v 18:00 probudili, všude už byla tma a zářící barevné mrakodrapy v čele s plachetnicí Burj Al Arab pyšnící se spíše tvarem obřího křestanského kříže při pohledu od moře, vykreslovaly motivy na hvězdném pozadí velkoměsta.

Naše výprava se rozhodla okusit první z několika obřích nákupních center v okolí. Hned u vstupu nás zaujal borec v přeskáčích a péřovce. Rychle jsme zjistili že to není klimatizací, ale že toto centrum Mall of Emirates umožňuje i proslulé zimní radovánky na uměle zasněžené sjezdovce, bruslišti a sankařské dráze. Dalši cesta kolem tisíce obchůdků byla rozmanita nejen nabídkou, ale i cenami. A to je zatím vše z rádia Dubaj.

už nám to končí - skupina 1 se vrací do Prahy
V čase 0:30 jsme se vznesli ze Sinapurského letiště a cestou přes Colombo na Srí lance a Dubai se dostali až do ČR. Cesta letadlem byla dlouhá, ale s Emirates se letělo příjemně, palubní personál o nás pečoval, takže jsme nijak netrpěli a v naší početné skupině jsme byli schopni se bavit i sami. Každý se bavil po svém, někdo spal, někdo hrál hry, někdo sledoval film, další si povídali a vedení řešilo důležitá témata rozvoje klubu.

Na letiště Ruzyně jsme dosedli ve 13:26 středoevropského času a po zhruba hodině se dostali i drakem ven z letiště. Pro tuto část výpravy expedice skončila a my už jen přejeme zbytku výpravy, aby si náležitě užil ty dny navíc, které mají, protože realita a počasí v ČR je nahony vzdálené pohodě a klidu, které panují v Asii.

1.12 Návrat do civilizace - Singapur
Vstali jsme před pátou a připravili se na příjezd autokaru domluveného na půl šesté. Dopravce dorazil v 5:40. Na kole. Ale za chvíli se objevil i docela prostorný mikrobus a dále již vše probíhalo jako na drátku. Na letiště jsme dorazili s dostačným předstihem, takže jediný problém byl s včasným opuštěním kavárny při boardingu. Letadlo bylo poloprázdné, takže se každý mohl pohodlně uvelebit. Někdo dal přednost volné trojsedačce, jiní vybírali sedadlo podle pravděpodobnosti přežití. Tříhodinový let tak rychle uběhl a brzy jsme již klesali přes Pinec k Singapuru. Přistání bylo podle intenzity Močítovy paniky standardní. Vše nám i nadále vycházelo, protože v Singapuru právě přestalo pršet a čekalo nás odpoledne s příjemným dvacetisedmistupňovým chládkem. Dlouhá cesta plným metrem nás trochu unavila, ale všechny přestupy jsme zvládli a zdárně dorozili do hangoutu na mt.emily.

Rychle jsme se ubytovali a vyrazili do města. U inda jsme si dali praty k lehkému pozdnímu obědu a vydali se na procházku po centru podél singapore river k marina bay. Někteří z nás objevovali panorama Singapuru poprvé, ostatní se divili, kolik přibylo od minule nových mrakodrapů. Zejména trojice věží s lodí na střeše je zajímavá. Po povinném focení u kočkoryby - symbolu města - jsme pokračovali k dalšímu symbolu města - do nákupního centra. Ne nadarmo se Singapuru přezdívá "Jediné obchodní centrum s křeslem v OSN". Uvnitř na nás zaútočila ta pravá vánoční atmosféra - zima z klimatizace, rolničky z reproduktorů, sobi s blikajícíma očima a vánoční stromky v nejpodivnějších provedeních, zaujal růžový "barbie". Po několika kilometrech chodeb a eskalátorů jsme celí uchození našli v jednom z mnoha podlaží food court, kde si část z nás velmi pochutnala na asijské polévce, zatímco pro jiné polévka chutnala moc asijsky.
Posledním úkolem dne bylo vrátit se na hotel. To ale nebylo tak snadné, ja se zdálo, protože nákupní centrum nás nějakou magickou silou drželo a nechtělo pustit. Když jsme se již poněkolikáté ocitli u fontány bohatství v jeho středu, začali jsme propadat beznaději. Ale nakonec se díky týmové spolupráci povedlo uniknout.
Večer jsme si vyzkoušeli pověstnou terasu na střeše hotelu, ale brzo nás přemohla únava a rozešli jsme se do hajan.

1.12.2011 Dubaj - Procitnutí
Den druhý v tomto pouštním velkoměstě nám dal i vzal mnoho nečekaných věcí. Vzal nám hlavně dost peněz, které jsme nechali ve starém měste na tržištích. Překvapilo nás jak čistotná tržiště tady jsou. V Indonésii bychom se při takovéto integraci stánků nevešli kvůli odpadkům na ulici, ale tady naopak vládne klid a evropská kázeň. Trhovci jsou rozdělěni podle "cechů" do jednotlivých ulic. Takže je tu ulice s kořením, s oblečením, se zlatem, s hodinkami, s domácími potřebami atd. Smlouvání tu jede na plné čáře, ale ne tak brutálně jako v Indonesii. Zde se dá srazit cena cca jen o 10-20%, možná i více, ale to už jsme nemeli náturu. Dokonce jsme zažili situaci, kdy zákaznice pří smlouváni položila zboží na stůl a že jde pryč. Prodavač se zeptal co se stalo a ona řekla, že s ním není zábava, že on nechce smlouvat a to ji nebaví tak jde jinam. Metody má prostě holt každý jiné.

Staré město je rozděleno kanálem, ktery lze romanticky překonat bárkou za cca 6 korun českých. Na druhé straně se můžete těšit na městské muzeum, ukryté ve staré pevnosti, které mapuje vývoj Dubaje, ale dává i ochutnat zvykům a historii arabského života. Bohužel jsme netrefili správný vstup do muzea a vešli tam výstupem. Mě bylo divné, že ty šipky EXIT ukazují a proudy valících se lidí jsou proti nám. No nic i tak měl retrospektivní pohled na Dubajský svět své kouzlo.

Lukáš se mezitím na zpaměť naučil v Dubajském metru arabsky "ukončete výstup a nástup dveře se zavirají!", což neváhal použít skoro při každé příležitosti v krámcích, dopravě, taxíku u jídla atd. Místy jsem už čekal arabskou šavli mezi žebry, ale díky Aláhu, přežili jsme.

To co nám dnešní den dal, bylo procitnutí. Dubaj již není dávno městem snů a bohatství, to jen my jsme zaspali v 90.letech minulého století. Pochopili jsme zde, že ekonomická krize 2008 velmi pohnula čárou života tohoto zlatého velkoměsta. V některých částech se z této zlaté klece stalo město duchů a dluhů. Na první pohled vidno krásné mrakodrapy v blištivé záři. Druhý pohled však odhalí mnoho nedostavěných zbankrotovaných developerských projektů, prázdných apartmánů a silnice bez aut prázdné a pískem zaváté. Život se zde zastavil a pomalu čeká na své nové vzkříšení.

Večerní výprava na Dubai Beach Promenade nam ukázala zase jinou tvář Dubaje. Celkem bězná ulice se v noci mění ve Václavské náměstí, kde se nedá projít, lemována pomalu projíždějící kolonou aut, která stojí nekolik set tisíc tera rupií (na dirhamy se nám to ani nechtělo přepočítávat). Jen jsme utřeli bradu, mlsně se podívaly přes černá skla do kokpitu a šli si dál po svejch...na metro.

2.12. Dobývání Singapuru

Při probuzení jsme zjistli, že silně prší. To nám však nezabránilo vyrazit do města. Jen ti z nás, co s sebou měli své křehčí polovičky vyrazili později, protože je to stálo více přesvědčování. Vydali jsme se na ostrov Sentosa, který je plný zábavních atrakcí a kasin. My jsme však směřovali do pevnosti Siloso. Je to jediná zachovaná část původního opevnění Singapuru a v ní muzeum věnované dobytí Singapuru a japonské okupaci za druhé světové války. Prohlídka muzea a pozorování lodního provozu v přístavu nám zabralo celé dopoledne. Poobědvali jsme ve foodcourtu v obchoďáku na stanici monorailu ze Sentosy a vydali se na prohlídku jedné z nových dominant města, mrakodrapů s lodí na střeše. Zahájili jsme ji tradičně v několikapatrovém obchodním centru pod nimi, které zaujalo vodním kanálem s gondoliéry. Ale my jsme sem šli kvůli Jožovi, který zjistil, že se v neděli ve městě běží maraton a zatoužil po sportovním zážitku. Registrační centrum jsme našli, ale po hodině čekání se Jožo vrátil zklamaný, že se již nelze přihlásit. Potom jsme vyrazili rychlovýtahem na vyhlídkovou plošinu na střeše. Zde jsme se kochali panoramatem mrakodrapů a přístavu. Ač nás bolely nožky a ostraha nás opakovaně zvedala, když jsme si sedali, vydrželi jsme aż do tmy. Bylo to moc pěkné. Část z nás, která nebyla úplně fit, pak jela domů vypotit se, ostatní šli okusit večerní tlačenici v indické čtvrti.

2.12.2011 Dubaj - At the top
Ani včerejší ani dnešní chladný zimní den nepřesahující teploty 28°C, nás neodradil k další výpravě po Dubaji. Nehodlali jsme se smířit s přízemním životem bez fantazie a zamířili jsme opravdu vysoko "At the top!". Naším cílem byla Burj Khalifa, nejvyšší budova světa, jenž překonává nejeden světový rekord. Cestou k ní jsme jestě prozkoumali soukromým nadzemním vláčkem nejvzdálenější cíp The Palm Juneira, který skrývá luxusní aquapark s úchvatným výhledem na modrozelené mořské hlubiny Perzského zálivu na jedné straně a siluety Dubajskych věžáků na straně druhé.

Poslení překážkou k našemu vysněnému cíli, byl malý taxisův příkop ve formě největšího obchodního domu spojených emirátů příhodně nazvaný Dubaj Mall. Pokud člověk tuto překážku v podobě nákupních lákadel všeho druhu neskočí správně, dostih pro něj končí a pohltí ho past finančních chapadel zdejších krámků a je s ním ámen. Co na tom, že jsou tu Rolex, Ferrari nebo Armani trochu levnejší než u nás. Dost to bolelo, ale povedlo se nám tyto nabídky ustát a zůstat dále ve hře.

Teď již nezbývalo nic jiného než vystoupat 10m/s do 125 patra Burj Khalifa. Posilnění Lukášovou arabštinou "ukončete výstup a nástup dveře se zavírají!" jsme opustili matičku zemi, mirně pod tíhou přetížení poklekli a mířili výtahem do oblak. Několikrát člověk musí po ceste polknout aby vyrovnal tlak z převíšení, ale to skupina Vulkano-Potápáno již dobře ví. Výhled z ochozu budovy je impozantní. Správně zvolený čas prohlídky nám dovolil vidět město za denního světla, rozloučit se se slunce západem a ochutnat i záři noční Dubaje z výšky cca 300m. Cesta z5 dolů byla zase o tom, kdo umí lépe polykat.

Večerní program a poslední den v Dubaji jsme zakončili u "zpívající" fontány (Dubaj Fontain) ne nepodobné naší Křižíkově. Její rozměry jsou ale popravdě trochu více Dubajské. Takže po vynasobení všeho 10ti, člověk dostane představu o jejích přibližných rozměrech. Za hudebního doprovodu singlu Triller od krále durianů M. Jacksona, jsme pomalu opustili nejen Dubai Mall, ale i druhý den ráno Dubaj samotnou. Salám Alejkum.

3.12. 2011 Dubaj - už nám to končí - de ja vu - skupina 2 se vrací do Prahy
Stejne jako skupina 1 se i naše skupina loučí s Dubají a vrací se letouny Emirates do Prahy. Tedy z návratu na jinak klidnem Dubajském letišti jsme udělali maličký rozruch. Ono totiž slovičko "any" u kolonky CheckIn našeho letu neznamenalo, že není žádný CheckIn jestě přiřazený, ale že zle použí jakýkoliv. Proto po přebliknutí z "any" na "gate open" jsme trochu znejistěli a začali jsme se ptát proč nemáme po evropském vzoru přiřazen žádny CheckIn a rovnou je otevřený gate. Odpověď "CheckIn is closed" nas trochu vykolejila a umožnila nám rychlejší přepravu po letišti stylem indianské chůze. Nakonec na nás letadlo počkalo a i Lukáš se stihl arabsky u dveří rozloučit. Hádejte jak.

Na letiště Ruzyně jsme dosedli ve 13:28 středoevropského času. Instinktivně jsem začal vyhledávat letáky, mapy a dopravu tohoto města abych se zorientoval. Další mé kroky směřovali k Exchange přepážce. Pak jsem si to ale uvědomil a raději ještě 2x porovnal s pasem. Jsme opravdu doma! Mohu tu mohu mluvit česky, žádný časový posun tu o proti Praze není, můžu s klidem zavolat rodině aniž bych platil spojovací poplatek 60,-, je tu zima a potit se nejdříve budu až zase za pul roku, jídlo je tu sladké a záchody evropské. Home sweet home. Tímto pro tuto část výpravy expedice taktéž skončila a my už jen přejeme zbytku výpravy skupině 3, aby si náležitě užil ty dny navíc a vrátili se s úsměvem jako my.

3.12. Singapurské vody

Hlavním bodem dopoledního programu byl trénink na dračí lodi na Kalangu. Protože jsme cestou zastavovali u každého záchodku a pak doplňovali ztracené tekutiny nákupem pitiva, dorazili jsme s drobným zpožděním. Na loděnici nás již čekal Jason, jako vždy v dobré náladě. Nafasovali jsme pádla a vkusné vestičky a vyrazili na vodu. Počasí nám přálo. Nepršelo, ani nebyla plná sluneční výheň. Dostali jsme zajímavou lekci techniky pádlování, vyfotili se s pozadím singapurských dominant a ještě se naposledy trochu přiopálili.
Po tréninku jsme poobědvali v restauraci Banana Leaf a vyrazili do čínské čtvrti. Nejdříve jsme si prohlédli zdejší chrámy, včetně probíhající bohoslužby v chrámu tisíce Buddhů a pak se vydali na nákupy. Brzy nás však rozehnala prudká bouřka s lijákem.
Večer pak byl ve znamení výpravy na kraby. Stanici metra na sídlišti Ang Mo Kio jsme trefili dobře, větším oříškem bylo dohledat správný panelák s restaurací. Předběžné info znělo dům 232, tři až pět zastávek busem. Vystoupili jsme na druhé po zahlédnutí směrovky s několika čísly včetně hledaného 232. Zjistili jsme, že jsme u čísla 210. Rozhodli jsme se dojít pěšky. Jelikož však zrovna pršelo, dorazili jsme v různém stupni úplného promočení. Restauraci jsme si vybrali dobrou, však se taky před ní vinula dlouhá fronta lidí čekajících na vpuštění. Rezignovaně jsme se zařadili, jen Jožo pobíhal po restauraci a vyl "Toto je hrozné, oni si tu klidně jedí a já hladový se na to mám koukat". Když jsme se po půlhodině od personálu dozvěděli, že to bude trvat ještě hodinu, většinu z nás kromě Hynka s příslušenstvím přešla na kraba chuť a zkusili jsme vedlejší restauraci. Ta však byla pro většinu z nás příliš domorodá a i když hladový Jožo byl ochotný sníst cokoli, vyrazili jsme zpět do města do foot courtu co nám doporučil Jason. Na stanici metra se odpojili Vondrovi, že hlad už je nesnesitelný a musí se najíst hned. Že tam žádná jídelna nebyla byl už jejich problém. My zbylí jsme na pokraji sil dorazili na Newton Food Centre a objevili barvitou lokální jídelnu se spoustou stánků s přehršlí různých laskomin. A nakonec jsme si dali i toho kraba. Byl to skoro dvoukilový macek a zbaštili jsme ho ve třech na černém pepři. Jen Jirkovi ho bylo líto jak smutně koukal a tak si radši dal rejnoka. Život jsme si osladili fresh džusem z cukrové třtiny.
Večer nás čekalo ještě jedno překvapení. Ozval se Jason, že má pro Jožu někoho, kdo by mu přenechal místo na maraton. Jožo nejdříve radostí zpíval, ale potom zvážněl, když si uvědomil, že se nejedná o 10km, o kterých uvažoval, ale o plný maraton. Ale výzvy se nezalekl a hned běžel k Mustafovi koupit si běžecké boty a pak rychle do hajan, aby stihl start v pět hodin ráno.

4.12. z Jožovho maratónskeho denníčka

Tri dni pred maratonom som este nevedel ze pobezim: Ked sme prisli do SG, vsetci chceli ist kuk naj naj pamiatky. Tak sme sa vybrali a ti co sme tam uz boli robili sme ostatnym sprievodcov. K veceru ma uz nebavila ta slimacia chodza a tak som sa oddelil. Siel som kuk novu budovu Marina Bay Sands s akoze lodou na streche troj vezateho mrakodrapu. Cestou som si na plagatoch vsimol ze v nedelu sa tu pobezi maraton. V tom ma napadlo, hmm tolko dni sa tu v SG nechcem nudit a zeby bolo fajn si zabehnut aspon 10km, pripadne pol maraton, ktorym som uz raz absolvoval v Prahe. Vsimol som si, ze ludia v smere od Marina Bay Sands odchadzaju s modrym batozkom s napisom Marathon Singapore 2011. Siel som im naproti a zacal sa vypytovat, kde je EXPO. Dorazil som spravne a s nadsenim som sa postavil do radu 10km medzi ludi co cakali na vydaj startovneho cisla. Prisiel rad na mna. Vybafol som, ze este nie som zaregistrovany, ale strasne rad by som bezal. Ale organizator mi oznamil, Sorry, registrations are closed. I ked som taku odpoved ocakaval, sklamala ma a so zvesenou hlavou som odisiel.
Den pred maratonom som este nevedel ze pobezim: Rano vydatne hotelove ranajky na narocny den. Kadetade som sa priebezne pytal a vyzvedal som od kdekoho ci sa da este nejak zaregistrovat, ale vsetko neuspesne. Tak sme v ten den mali naplanovany padlovaci trening s Jasonom na Kalang river. I tam som nadhodil temu maratonu ale opat bez uspechnu ziskat startovne cislo. Na obed som si dal obluben Pratu so syrom a vajickom, plus 2x juice. Po poludni sme sli na spolocny vylet do China town - kuknut chramy a obchody. Po navrate s China town, sme sa dohodli ze v podvecer pojdeme na ochutnavku najlepsich krabov v SG. Tak sme vyrazili na miesto urcenia. 20min metrom, 5min busom, 30min peso v dazdi a uz sme dorazili do vysnivanej krabej restaturacie. 15min stania v rade ma nebavilo, tak som siel obhliadnut okolie. Ostatni medzitym zistili ze dlzka radu je tak 1hodinova a rozhodli sme sa odist, predsa sa nebudeme tak hladny kukat na ostatnych ako pchaju do seba tie lahodne kusky kraba! Dalsia chodza v dazdi, presun busom, metrom az sme sa po 3h hladania dockali vecere nedaleko Newton circle vo Food courte. Krab na ciernom koreni, tanier ryze a lahodny juice z cukrovej trsniny bola moja vydatna strava pred este necakanym vykonom.
6h pred maratonom som este nevedel ze pobezim: Krasne napapany sme dorazili do hotela a s prijemnou unavou po celom dni som sa zvalil do postele. Hned na to mi Alenka oznamila ze prisla sprava od Jasona. Cita, Jozef mam pre teba startovne cislo, mozem ti ho priniest na hotel, ozvi sa pokial mas zaujem. Okamzite som odpovedal ANO - snad rozvaznejsie a vacsim usmevom ako to byva na svatbe ked sa dava manzelsky slub. Alenka odpisala a Jason ze dorazi tak za 30-60min. To som si zacal uvedomovat vaznost situacie. Nie som zbaleny, nemam ziadnu obuv, to jedlo co som za cely den zjedol nebolo dost, aby pokrylo vydaj aspon na pol maraton. Zacal som sa balit, tlacit do seba kekse aby som telu doprial energiu. Alenka mi darovala flasu svojho oblueneho iontaku aby som zavodnil telo. O chvilu prisiel Jason i s kamosom ktory si na poslednu chvilu rozmyslel, ze nepobezi - full marathon. Coze, ja a full marathon?! Ved na to trenuju ludia mesiace dopredu, upravuju si jedalnicek, nechavaju telo zregenerovat, dokladne si vyberu obuv v ktorej pobezia a noc pred tym sa vydatne vyspia! Nuz, ale ked uz meral tu cestu na hotel a ja som nechcel vypadat ako babofka, tak som prevzal od Samuela Jiang vytuzeny batoztek Marathon Singapore 2011. Startovne cislo 734169.
Je polnoc, nedela, den maratonu. Jasona som este poprosil nech ma odvezie do obchodneho centra kde maju otvorene 24h, ze si musim ist kupit maratonky. Vytrestil oci, neveriacky pokrutil hlavou a uz som sa viezol na nakup. V obchode som si osahal par kusov tych najdrahsich (145 SGD) maratoniek a hladal lacnejsie a porovnaval ci je ta podrazka aspon trochu podobna kvalitnym maratonkam. Nasiel som adidas, moje cislo a sadli jak uliate. Na pokladni som zaplatil 72 SGD (asi 1400 CZK). Pred obchodakom som si stopol taxi, taxikar mi nerozumel ani po 8mi krat "Mount Emily, Hangout Hotel" hlaskoval som, rukami znazornoval, skusal este po slovenky, cesky, ale nerozumel mi. Mavol som nad nim rukou a odisiel od auta. Napadlo ma, zeby nebolo spatne otestovat maratonky a tak som si ich obul a rozbehol sa smerom do hotela.
1 hodina rano. Maratonky su super - trocha maksie ako som zvyknuty ale fakt dobra volba. V hotely som este dobalil a spravil si maratonsku kopku na rano.
1hodina 30 minut: Beh do hotela - takze trening mam za sebou, Kekse som zjedol - energia bude, uz len vyspat sa. Konecne lezim v posteli a mozem regenerovat. Nastavujem budik na 4h 30min. Ano, ano, 3 hodiny spanku. Zaspavam. Hned na to sa prebudzam na bzucanie. Jeee, budik. Coze, uz?! Aaaaa..
Obliekam sa a cestou z hotela otvaram dalsi balik keksov a zapijam iontakom. Kuky sa prebudil tiez a tak ho berem so sebou. Na start to nemam daleko, len 3 zastavky metrom.
5h rano, vystrel a bezi sa. Ja niekde na konci fronty, hadam este vo vystupnej hale metra sa deriem dopredu. 5h 11min prechadzam startom na Orchard road a zacina suboj s casom. Prve kilometre idu krasne, ziadna unava, prijemne teplo, len strasne moc ludi a uzka trat. Je este tma a prebiehame okolo China town, o chvilu Marina Bay Sands. Pri Singapore flayer uz je celkom svetlo a bezi sa stale vyborne. 15ty km, zacina ma pobolievat prave koleno - unava materialu. Nedaleko nastastie rozdavaju chladiace masazne maste a natieram koleno. Pomohlo a bolest sa len vynimocne ozve. 18ty km, ide na mna ranne sranie, zachody Toy toy vyuzivam a zas pokracujem. V tychto miestach som najviac stratil, ale za to sa mi bezi bez bolesti a zlahka :) Na 20tom km okrem pitia rozdavaju nejaku kozmicku stravu - energy gely. Dostal som dva a hned aj zjedol. S sukrom v krvy to ide podstatne lepsie a zistujem ze mam na viac. V miestach okolo polovici maratonu predbieham balony s casom 5:30, 5:15, 5:00. Ale cukor dlho nevydrzal a tak uz cakam kedy bude dalsia energy obcerstvovacka. Spatne znacenie kilometrov mi v domneni dava, ze som musel uz prebehnut 30ty km, chvilu na to zistujem ze som este len na 29 km a moral upada. Bez cukru to skratka nejde a tak obcas len kracam. Zacina ma pichat lave koleno. Mastim lave i prave koleno a pomaha. Az do 33km kde je obcerstovacka s kozmickou stravou som sa len vliekol, obcas pobehol. Od 34km po davke cukru, kofeinu a neviem co vsetko obsahuje energy gel sa to o moc nezlepsilo. Kratkodobo mozem riadne bezat, ale celkova unava ma uz pohltila a cim viac, uz len kracam. Medzi 35 a 38km je stavenisko - retardery pre auta, obcas diery v ceste, kaluze, premostenia co len ubera drahocenne zostavajuce sily a co je najhorsie vobec neviem na ktorom km bezim. Az 38km oznamuje kde som a v hlave sa mi premieta ze uz to nieje moc, takze na dojazd to dam. Predbieha ma jeden bezec a ja sa snazim bezat za nim kluckujuc medzi ostatnymi ktori uz len kracaju. Vydrzalo mi to 2km a zase kracam. Nevidim tabulu 40, 41km. V dialke vidim 42km a tak sa opat rozbieham a vydrzi mi to az do finisu 42,195km. S radostou a usmevom prebieham cielom a Kukymu gratulujem za skvely vykon. Zastavujem stopky s neoficialnym casom 4h33m27s. Aby som nedostal krce do noh, kracam dalej bez zastavenia. Preberam tricko finishmana full marathonu, dostanem iontak a kekse. V nepretrzitej chodzi na metro pokecam s miestnym asi 50rocnym bezcom o svojich dojmoch a lucime sa vetou "see you next year!". Ale kto ma pozna, vie, ze uz sa na nieco take nikdy nedam.
Moja prva bezecka kariera zacala este na ZS v Zlatych Moravciach - 3km, 2. miesto. Potom kilometre nabehane ako futbalista, dalej nocny beh Prahou 10km - cas 42min, dalej pol maraton v Prahe - cas 1h35min a karieru koncim full maratonom v Singapure s ofiko casom 4h 33m 5s.
Dakujem Jasonovi za vybavenie startovneho cisla, Samovi, ze mi odovzdal svoje cislo, Radkovi za podporu sposobom "Jozo nebud mekota a jdi do marathonu", Alenke za iontak a zmanazovanie aaa Pavlovi za emergency call na mojom startovnom cisle ktore som nastasie nepotreboval.

Fakta: 3hodiny spanku, Strava - krab na ciernom koreni s ryzou, juice z cukrovej trstiny, 2 baliky indo suseniek Oreo, 100 plus iontak. Obuv - adidas. Bolestne, dva pluzgiere ale nijak hrozne. 36hodin trvalo kym som mohol opat behat za dievcatami - teda za tou mojou, Katkou.

ofiko zaznam:
http://results.nz.eventdirector.net/View.asp?EventID=4971&Bib=34169

4.12. Finský den (Finish day)

Dnes jsme naposledy posnídali v Singapuru, ale jeden z nás chyběl. Zatímco jsme debužírovali, Jožo bojoval s nevíme kolikátým z 42 kilometrů singapurského maratonu. Po snídani jsme si šli zabalit a vyklidit pokoje. Když jsme snesli batohy k uložení do recepce, čekal nás tam zničený, ale šťastný Jožin v tričku finishmana maratonu. Po očistě, zavlažení a nakrmení jsme jej uložili k spánku na střešní terase a vyrazili po skupinách naposledy do města. Každý ještě doháněl co nestihl. Někdo se projel po centru lodí, někdo byl na vyhlídce na mrakodrapu, studenti co už jim nezbylo na výtah na mrakodrap šli kupovat kabelku k vuitonovi a tak podobně. Zážitkem byl i neuvěřitelný nátřesk lidí v nedělních supermarketech. Kdo se bojí v neděli v Praze do supermarketu by z toho měl záchvat panické hrůzy. Večer jsme se naposledy povečeřeli rýži a nudle v místním food courtu a vrátili se na hotel, kde jsme měli uskladněné batohy. Po sprše a převlečení jsme si ještě chvíli pohověli a vyrazili předposledním metrem na letiště.

5.12. Doma

Letiště v Singapuru má v jednu ráno docela ospalou atmosféru, pološero, zavřené obchody a blikající vozíky rychle se přesunujícího personálu. Oba lety proběhly v pohodě. Při přestupu v Dubaji jsme si prohlédli přes sklo letiště panoráma města včetně nejvyššího mrakodrapu, který byl pěkně vidět i z letadla po startu. V Praze foukal silný vítr, takže si Jirka užil přistání a my jeho paniku. Poté co jsme se shledali se všemi batohy jsme se rychle rozloučili a plní zážitků se rozprchli domů s vidinou sprchy a poslele.

SLOVO ZÁVĚREM?
Hlavní slovo závěrem bude, že tímto článkem to neskončilo! V současné době zpraováváme fotografie a video, které jsme pořídili a připravujeme pro vás galerii k tomuto článku. Ale fotek je hodně a vybrat ty úplně nejlepší chvíli potrvá. Ale už teď se můžete těšit na doplnění tohoto článku a také samostatné galerie k jednotlivým místům, která jsme navštívili.

Pražský klub dračích lodí, všichni členové expedice i taneční drak se v pořádku vrátili do Prahy. Tu a tam sice utržili nějaký ten šrám, ale hlavně si přivezli spoustu zážitků a nových zkušeností. Tyto zážitky a zkušenosti se pokusíme využít pro obohacení programů a akcí, které pro Vás jako klub připravujeme, nové tréninkové techniky pádlování využijeme při našich trénincích a nově získané kontakty rádi předáme případným budoucím reprezentantům, kteří se vydají v našich stopách na závody dračích lodí do Indonésie.

Rád bych také poděkoval všem, kteří nám pomocí mailů, SMS zpráv, nebo pomocí komentářů pod tímto článkem fandili, drželi palce, přáli úspěch, nebo třeba jen poslali pozdrav. Byli jsme rádi, že to prožíváte s námi a za vaši podporu moc a moc děkujeme!