Srdečně Vás zveme k účasti na dalším ročníku závodu dračích lodí!

Draci na Bouba Cupu 2014

23. května 2014: Klid před bouří, aneb co je Bouba Cup

Nejen pádlováním na dračí lodi jsou draci živi. V sobotu 24. května se tým Prague dragons ve složení Jožo Borčin, Radek Špok, Martin Grep Šícha a Markéta Růčková zúčastní 5. ročníku recesistického štafetového závodu BOUBA CUP v Srbsku u Berouna. Dalo by se říci, že ze sportovního hlediska slovo recesistický patří spíše do uvozovek, poněvadž závod je brán stále více vážněji a sportovní úroveň se zvyšuje. O oblíbenosti tohoto závodu svědčí také fakt, že již po jedenácti hodinách od spuštění registrace byl počet osmnácti možných týmů zcela naplněn.

A v čem spočívá ona recese? Tým složený ze čtyř závodníků (se zastoupením alespoň jedné ženy nebo muže) se musí poprat s následujícími disciplínami: in-line brusle (18 km), běh (10 km), jízda na kole po lesních a polních cestách (21 km) a pádlování na kajaku po Berounce (3+3 km). Aby závodník z jedné disciplíny mohl pustit svého parťáka na trať další disciplíny, musí vypít štafetový kolík v podobě piva nebo vinného střiku (pánové 0,5 l; dámy 0,3 l), což je mnohdy opravdový boj (možná ještě větší než samotné sportovní výkony)!
Po ukončení závodu se vyhlašují výsledky a dá se říci, že všichni se stanou vítězi. Každý tým totiž obdrží nějakou cenu – za první místo se uděluje bečka piva, za druhé balík špekáčků, za třetí chléb, za čtvrté hořčice, za páté ubrousky atd. Všechny ceny se pak dají dohromady, udělá se táborák a hoduje se, klábosí a všichni si užívají bezva atmosféru.
Ve výsledku proto nejde ani tak o vítězství, ale užít si to.

Naším letošním cílem je nejen porazit tým „Vrážských rváčů“ dalšího člena PDBC Martina Konečného, ale také odčinit nepříliš zdařilý výsledek loňského roku.
Doufejme tedy, že Jožo si stihl opatřit lepší brusle, Grep nezapomene správně odbočit a nebude „kempovat“ někde v dáli za kapličkou, Radek se opět proběží ke své další individuální medaili a Markéta se statečně popere s proudem, takže i voda za jejím kajakem se promění v oheň.

DRŽTE NÁM PALCE!!!!

24. května 2014: Jak to bylo dál, aneb krátký report jednotlivých účastníků z průběhu závodu

Jožo: „Ještě nevím, že o in-linech to nebude...“

Po předešlém roku, kdy na start nastoupili vymódění a namakaní závoďáci s kolečkama alespoň 100 mm, jsem se rozhodl zainvestovat. Koupil jsem si nové brusle značky Roces, kolečka 90 mm, a jelikož jde o recesi, tak mi stačily ty z bazaru.

Nerad se koukám na umístění z předchozího roku, což bylo 7. místo, a tak normálně, regulérně začínám trénovat. Dávám 1. trénink - 5km na in-linech po koupi in-linů; 2. trénink – 20 km na in-linech Podolí-Zbraslav-Podolí; 3. trénink - 10km běh loděnice PDBC-Modřanský jez-loděnice; 4. trénink - 20km in-line Podolí-Zbraslav-Podolí; 5. trénink - 3 km loděnice-konec Císařské louky-loděnice. Kdo mě viděl běhat před tréninky PDBC, vězte že jsem trénoval na Bouba Cup.

Ještě nevím, že o in-linech to nebude... Večer před startem rozebírám na in-linech ložiska a všechny je čistím, jelikož jedno kolečko se nechce točit. Naštěstí se vše podaří hezky roztočit. Grepovi mám půjčit MTB a tak s ním zalomcuji, jestli něco neupadne. Vše drží, kola se točí. Pro jistotu přibaluji vazelínu, imbusáky a kladivo v duchu "když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo".

Ráno vyzvednu Grepa a na závody dorážíme mezi prvními. Markétě vybereme nejdelší a nejširší kajak. Nad hlavami tmavne obloha a říkám si, "že by moh-lo za-pr-šet". Popravdě, nechce se mi in-linovat a raději běhám - asi víte o mém maratónském výkonu. In-line mám jen a jen kvůli Bouba Cupu, jelikož z našeho týmu nemá nikdo takovou bruslařskou kariéru jako já. V dětství jsem totiž hrával lední hokej.

Ještě nevím, že o in-linech to nebude... Na závod dorazili všichni, kdo mohli, a organizátor nás ubezpečuje, že nebude pršet i přes několik již bubnujících kapek. Přesouváme se na start, který je vzdálený 1,5 km od předávky štafety (tj. od kempu). Tam organizátor zjišťuje, že in-line na mokrém asfaltu je opravdu hazard, a tak nastává malá úprava: Start stylem "Le Mans", nazutí in-line, absolvování trati 200 m (100m-otočka-100m), a běh do kempu.

Už vím, že o in-linech to není... Mydlím si ruce a hned mám úsměv na tváři - byl sem vyslyšen. Stavíme se na startovní lajnu, odpočítávání a běžím po in-line které sem si dal co nejblíže k trati. Markéta mi pomáhá obout se, a tak můžu na trať jako první. Kolečka se roztáčí, voda z nich stříká před sebe, ale drží to. Zrychluji jako na sprintu, chvíli přecházím na dlouhé odrazy a hele, už musím brzdit u kuželky. Táhnu za sebou jednu nohu, přitlačím a nic. Zkusím menší oblouk a "dzig" už sem na prdeli. Projel jsem jen o 1,5 m a tak vstávám a znovu do toho dupu. Od ostatních jsem se pak dozvěděl, že každý in-linista na otočce spadl, takže mě v té hanbě nenechali. U bot se snažím brzdit až se mi třesou kolena jako ratlíkovi, nakonec vjíždím do trávy a zastavuji se o Markétu jako o sloup. Přezouvám se do bot, Markéta mi pomáhá schovat in-line do batohu a už běžím. Z toho in-line sprintu ještě lapám dech a v kopečku jdu chůzí, kdy zapínám batoh a dotahuji popruhy. Rozběhnu to a běžím. Chvíli trvá než se nožky z pohybu do strany srovnají a rozpohybují se už jen vpřed. U lávky která je z kopce, prodloužím krok a nabírám rychlost. Nevím, jak daleko ode mne je soupeř, ale říkám si, jeď to své a neohlížej se. A tak se soustředím na dýchání a valím vpřed. 100 m před kempem jdu do sprintu, poslední zatáčka a sem na předávce. Liju do sebe půl litru vinného střiku na 4 hlty, sundávají ze mě číslo, rychle ho převazují na Radka a pak už jen s rozklepanýma nohama jdu stranou.
Mám to za sebou. Koukám na hodinky a další závoďák jde po mě až o minutu třicet. Spokojenost a hlavně "...o in-linech to nebylo!!!".

Radek: „Běžím cestou necestou, polem nepolem, lesem nelesem...“

Po převázání startovního čísla a Jožových hltech Radek sprintem vyráží na trať. Zůstala po něm jen mlžná čára a dále o jeho strastech nic nevíme. K našemu sluchu se dostalo pouze to, že trochu zabloudil, vběhl někam do dvora a za to utržil ztrátu jeden a půl minuty. Po 50 minutách Grep vyjíždí na obhlídku ... brzy se vrací a Radek dobíhá jako první, byť těsně následován svým soupeřem. Kopne do sebe půl litru birrelu a Grep celý nažhavený šlape do pedálů.

Grep: Šlapu dál a dál...

Řádně vystresován loňským špatným odbočením z trasy, zakempováním a ztrátou cenných minut pro tým si tentokrát v předvečer závodu doma celou trasu pořádně projíždím na Gůgle strýtvjů. Prostudování podmínek klání, kde je jasně napsáno, že během závodu není dovoleno kempovat a rozdělávat oheň ve volné přírodě, dalo mé etapě jasný cíl. Dnes se prostě nebloudí!

První zděšení přišlo už při registraci týmu, kdy jsem zjistil, že ostatní bajkeři povýšili své oře z modelů SOBI 20 nebo ESKA na celoodpružené karbonové speciály. Ačkoliv bajk zapůjčený od Joža zdánlivě těchto specialů nedosahoval, později jsem zjistil, že je to spolehlivý dříč a nenechal mě ve štychu. Upravení sedlovky a lehké seznámení se s kolem posunulo čas zase blíže ke startu.

Jde do tuhého! Teda, jde do měkkého. Celý předchozí den a ranní přeháňky totiž proměnili trasu v koryto pro čuníky a s heslem "kdo sebou neflákne alespoň 2x není bajker, ale kdo sebou sekne 3x, je prase" jsme se všichni cyklisté hrdě postavili na start, zahřívali pneumatiky a očekávali předání štafety.

Měl jsem to štěstí i neštěstí, že mi Radek, svým excelentním běžeckým výkonem předával štafetu jako prvnímu bajkerovi a proto jsem v zápětí svižně vyrazil na trať. Zprvu jsem se vyhýbal vlhkým místům na silnici. Pak sjezd na polní cestu už nedal na výběr a mělké kaluže se nesměly stát překážkou. Následující brod přes potok se již podepsal na mém dresu a připravil cestu na příval bahna, které mě vesele stříkajíc a roztomile hladíc moji usměvavou tvářičku doprovázelo celou hodinu až do 21 km vzdáleného cíle. Ale popořádku.

Aby bahno dobře ulpívalo, je potřeba nejprve bajkera prohnat metrovou trávou krásně se třpytící kapkami vody, které umožní všemu, co mohlo na jeho těle ulpět, pěkně se vsáknout. Suchá místa, kam tráva nedosáhla, jsem rovnou hbitě doplnil bahnem, když jsem s kolem v ruce překonával místa, kam by ani ty "svině" nikdo nevyhnal. Bohužel jsem si neuvědomil, že nemám holínky, ale tretry, a ty pro běh po uklouzaném jílu nejsou úplně ideální. Takže první zářez - 2x sebou fláknout - na sebe nenechal dlouho čekat. Notně posílen o věty vynechávající slušná slova jsem nasedl na kolo a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství. Přechod trasy na asfalt v Karlštejně nechal mé nohy trochu zajásat a uplatnit své silničářské dovednosti, ale usměv na rtech mi hned zastínila první dávka létajícího bahna od předního kola. Další část trasy byla asi nudná a moc si ji nepamatuji. V 10% stoupaní totiž vypínám zbytečné periferie, jako je mozek, paměť, oči, sluch... Za obcí Korno se dostávám k místu loňského bloudění. Kupodivu ani ve snu mě nenapadne odbočit špatně. Hurá. Místo jsem proletěl 40cítkou a při letmém pohledu vzad stále nikdo za mnou. Přichází nejdelší stoupání celé etapy v Litni. Je to takové síto pro muže nesportovním postav a žen středního věku. I když v půlce kopce přemýšlím o tom, proč to dělám a že ten výhled na Karlštejn přes mžitky a bahno před očima je lepší, než tu zhynout, pokračuji dál. Přichází les, kde je možné objet všechny kaluže a bahno na cestě jen jinými kalužemi a bahnem, vzdávám tedy poslední suchá a čistá místečka na těle, v tretrách mezi prsty na nohou. Rychlý sjezd polňačkou, kde jsem se jen modlil, aby pád byl do měkkého a kus asfaltu do Vinařice ve mě zase probouzí sílu závodit, a proto lehce překovávám další stoupání a vrhám se do nesčetných kaluží čekajíc na blížící se další POI. Povrchový důl na trase nacházím snadno a již z dáli mě vítá metrová mokrá tráva, která rozmatlává bahno po celém kole, oblečení, mé maličkosti a připravuje půdu pro další nánosy.

Jak jsem již řekl, moje výhoda, že vyrážím na etapu první se rázem mění v boj o život, kdy se v 30ti kilometrové rychlosti o moje řidítka peru s vysokou trávou, protože nikdo přede mnou trasu ještě neproklestil. Kupodivu i tento živel dnešní etapy zvládám bez ztráty prasátka..., tedy chtěl jsem říci kytičky. Čerpám sílu a s ní se mi vrací odpojené periferie včetně zraku a paměti. Ihned přichází první vzpomínka na instrukce, které jsme dostali na startu a které dokreslují další metry trasy. "Všichni povinně brýle! Jsou tam trnky a je to o oči!". A taky že jo! Když mi pár trnek vyčistilo bahno na brýlích a některé skotačivě rozčísly pěšinku na obočí, objevil se ON! Slyším brzdy a další bajker mě předjíždí v momentě, kdy na další křižovatce hledám cestu. Nemohl jsem pochopit, kde se tam vzal! Stále jsem se přeci otáčel a nikdo nikde. To mě dožralo a využil jsem ho jako magnetu a neviditelnou silou jsem se nechal táhnout další břečkou v podobě cesty. Hned po pár minutách jsem pochopil, kde se za mnou tak rychle objevil. Nefungovali mu brzdy, nebo fungovali, ale měl krátké prsty a nedosáhl na ně nebo neměl, ale prostě to byl sebevrah. V kopcích jsem ho hravě dojížděl, ale z kopce, kde jsem měl pomalu jednu nohu na zemi, mi vždy uletěl. Říkám si, jedu na jistotu, mám před sebou už jen jedno vyválení se v bahně. Rozhodně ne dvě, přeci nechci před ostatními vypadat jako prase. Přichází další brdek a hravě soupeře dotahuji a předjíždím. Chybami se člověk učí a já si z dnešní slunečné, krásné, ničím nerušené projížďky plné výhledů do karlštejnské krajiny odnáším poučení co na silničním kole nezažiju. Nikdy si na bajku ve stoupání na kamenech nestoupejte ze sedla! Má to bezva fyzikální souslednou zákonitost. Odlehčené zadní kolo v plném záběru na kameni letí vzduchem daleko jednodušeji než zatížené kolo přední. Párkrát jsem prošlápl pedály na prázdno a jediná možnost jak dostat zadní kolo zase do kontaktu se zemí, bylo dostat do kontaktu se zemí mě. Naštěstí jsem vše ustál a neustlal jsem si ve škarpě. Nicméně v kopci nešlo už nasednout na kolo, proto jsem ho hodil na rameno a dalších 15m doběhl. Soupeř bohužel vycítil šanci a zdrhal jak zajíc v poli přede mnou. Moje nohy na následujícím asfaltovém úseku do Tobolky zase poskočily radostí a opět jsem ukrajoval ztrátu na soupeře.

Poslední úsek etapy byl opravdu výživný. Sjezd lesem s finálem na jílovité stráni. Zde ztrácím nebrzdícího soupeře nadobro a raději ve sjezdu sundávám jednu nohu z pedálu s vidinou blízkého setkání s matičkou zemí. Poslední průsvitná místečka na brýlích ztrácejí světelnost od bahna mého předního kola. Poslední průduchy v přilbě se nadobro ucpávají od bahna ze zadního kola. OK, nemám chlazení a nic nevidím. Takže teď, nebo nikdy, než se motor zadře! Pouštím brzdy a přelítávám kaskádu potůčků a kaluží, za kterou by se nemuselo stydět ani Povodí Vltavy. S očekávanou radostí se dostávám na jíl ve svahu. Nezklamal, slizoun mazlavý!, jak jsem předpokládal. Myslím ale, že ve výsledku by na mě trenér Sáblíkové byl řádně pyšný. Takhle pěkně ne-Bruce Lee ani jeho svěřenkyně! Přichází asfalt a já žiju! Vysvobození. Větší částečky bahna létající od mého předního kola jako roj meteoritů osekává bahenní výhonky na mém těle i brýlích. Začíná mi do očí prosakovat světlo a dle hmatu stále cítím řidítka ve svých rukou. Ožívám a nabírám rychlost. Železniční přejezd v Srbsku je pro mě již jen malou jahůdkou na vrch mé nudné jízdy. V cílové rovince zalehávám do řidítek abych uplatnil znalosti z mé silniční kariéry a točím poslední zatáčku do kempu, kde na mě již čeká zbytek PDBC štafety a vychlazený Birrel. Půl litr do sebe otáčím na 3loky a dávám zelenou Markétě, která sedá do kajaku a začíná psát svůj příběh Bouba Cupu 2014. Gratuluji svému soupeři a jdu do sprchy. Studená, jak se na Český kemp sluší a patří. Stojím pak u lavoru a máchám dres od základního nánosu bahna abych doma neodepsal pračku a vytopené sousedy pode mnou. Vylupuji bidon s pitím z krusty z bahna zapouzdřeného kola a pod hadicí bajk pěkně leštím doběla. Poslední pohlazení mého dnešního koně a s díky předávám majiteli. Po hodině máchání prádla, kola a sebe se ke mě přitáčí Jožo a říká "Radkův Birrel jsem nedopatřením vylil, tak jsem mu dal Tvůj a nalil Ti místo toho ležák"...uááááá.
Bystrý čtenář jistě snadno nahlédne, že jsem si dnes v bahně ustlal jen jednou. Tudíž se splnilo mé očekávání a zaplať Pánu Bohu jsem se nestal bajkerem a s hrdostí se vracím na silnici. Beru si s sebou hadřík na utírání slunečních brýlí a po každé 100 km lehké projížďce svou žiletku hadříkem lehce přetřu.

Markéta: Když vlny se valí a peřeje řvou...

Vzhledem k předchozímu roku, kdy na mne zbyl téměř poslední možný seakajak, dostal Jožo za úkol (když přijeli na místo závodů mezi prvními), aby mi vybral nějaký slušný kajak – kritéria byla aby byl dlouhý, dostatečně široký a pohodlný na nohy. Jožův pohled na tato kritéria byl poněkud odlišný, zejména co se týče oné šířky, a tak jsem se ihned po příjezdu vrhla ke kajakům a hodnotila jednotlivé modely, který by byl ten nejlepší. Jelikož se kajaky vydávaly až od půl desáté a já se k nim dostala dříve, bylo z čeho vybírat. Jožův vybraný kajak jsem odmítla a na mušce měla dva jiné – červený a zelený, mezi nimiž jsem se však nemohla rozhodnout. A jelikož Jožem předchozí vybraný kajak byl zelený, padla volba na tutéž barvu, prý aby mi ladil k vestě. Ale vězte, že o barvě to nebylo!
Kajak jsem označila naším startovním číslem, opatřila si k němu špricdeku (co kdybych na něm eskymovala – náhoda je blbec), později si nastavila kormidlo, i když jsem byla předem rozhodnutá, že ho vlastně ani nehodlám použít ... ale co kdyby.

Když se blížil čas startu, poté co Grep vyrazil na svém oři za dobrodružstvím, převlékla jsem se do krátkého Teddy trika, mokrých neoprenových kraťasů, poněvadž předchozího dne jsme ještě pilně trénovala na Vltavě, navlékla na sebe špricku, vestu „Rákosníčka“, helmu, připravila si pádlo a s napětím vyčkávala Grepův návrat. Berounka tekla vcelku svižně, ale naštěstí nedosahovala takového průtoku (téměř prvního povodňového stupně) jako loňského roku, kdy pádlování proti proudu byl boj o každý centimetr.

Grep dorazil na druhém místě, a jakmile vypil štafetový kolík, Radek s Jožem mi pomohli dát kajak na vodu, já do něj naskočila, natáhla si špricku a uháněla po proudu. Ztráta na první tým byla cca minutu a půl, tudíž cíl byl jasný – dohnat-předjet-předehnat. Při nástupu do kajaku začalo opět pršet - ale to přece vodákovi vůbec nemůže vadit: voda pode mnou, voda nade mnou, voda všude vůkol. Na řece nečekaly žádné extrémní záludnosti, alespoň ne při pádlování po proudu, i když jsem zaznamenala tři místa, která budou obtížná při zpáteční cestě z důvodu nedostatečné hloubky a většího (mírně peřejnatého) proudu. Jak se později ukázalo, obavy se potvrdily. Během tří kilometrů po proudu, které se však zdály nekonečné (pomyšlení že totéž absolvuji zpět proti proudu nedodávalo příliš elánu), jsem postupně stahovala ztrátu na vedoucí závodníci (ještě že to byla žena) a před otáčecí bójkou ji předjela. Prvním problematickým místem se ukázala být otočka. Donutit pětimetrový long vehicel bez kormidla k hbité změně směru jízdy byl nadlidský počin, ale nakonec se zadařilo a já se vydala vstříc proudu, který by se dal definovat jako silnoproud, slaboproud i proud střídavý, ale hlavně nešel nijak vypnout.
Trasu zpáteční cesty jsem zvolila u břehu, sil bylo dostatek. Postupně jsem získávala náskok vedoucí závodnice, ostatní kajakáře a kajakářky potkávala v „opačném pruhu“a zdárně se poprala i s prvními dvěma obtížnějšími místy, zejména co do síly pádlování. Ale stalo se, co se stalo a asi by tomu vzhledem k technickým parametrům nebylo jinak. Asi jeden kilometr před cílem na mne protijedoucí kajakář volá: „Máš 50 m za sebou další kajak a je hodně rychlý“. To mě nakoplo, zvýšila jsem frekvenci pádlování a snažila si udržet náskok. Vše ovšem bylo marné. Za chvíli kolem mne rychlostí světla projela malá lehká holčina na sjezdovém kajaku na divokou vodu, která po hladině jen klouzala (chtělo by se říci, že spíše létala) a neměla sebemenší problém se dostat přes jakákoliv obtížná místa, takže jakou rychlostí se přiřítila, tak velmi rychle pelášila dál (pozn. startovala ze šesté pozice).

Zato mně začal opravdový boj. Několik desítek metrů před mostem a 300 m před cílem na mne čekala skutečná výzva – místo s téměř minimem vody pro splutí, kde nebylo možné se pořádné odpíchnout a kajak tu a tam utržil nějakou ránu od kamenů. Snažit se namířit kajak někam dále do středu řeky při jeho obtížné manipulaci a při vědomí, že takovýto úsek je po celé šířce, nemělo smysl. Chvíli jsem sice uvažovala, zda by nebylo lepší z kajaku vystoupit a úsek přejít, ale nakonec za povzbuzování Joža a Radka a s pádlovacím stylem „na letadlo“, tzn. téměř v horizontální poloze pádla se záběrem ani ne čtvrtiny listu, jsem oněch 15 hoodně dlouhých metrů překonala a pokračovala dál k cíli. Na břehu mne již vyhlíželi mí pomocníci a jakmile jsem se s kajaku vysoukala, vyšplhala se na břeh, čekal na mne Grep s připraveným závěrečným štafetovým kolíkem – třetinkou vinného střiku. Ten jsem zvládla na 2x a tím tým Prague dragons se startovním číslem 12 ukončil závod na Bouba Cupu v čase 3h 4 min 12 s na DRUHÉM místě.
PS: Na závodech byl samozřejmě přítomen i Kuky!

Odkaz na fota z letošního ročníku: http://praguedragons.cz/cs/content/boubacup-2014

Odkazy na fota loňského ročníku: http://www.boubacup.cz/gallery/index.php?sfpg=MjAxMy8qKmE4OGE1YjUwNmQ5ZT...

Článek o první dračí účasti na Bouba Cupu v roce 2011
http://praguedragons.cz/cs/content/draci-na-bouba-cupu-2011

Datum konání: 
Pát, 23/05/2014

Odpovědět

CAPTCHA
Tato otázka má za úkol zjistit zda jste návštěvník člověk, nebo návštěvník - spamovací robot.
Image CAPTCHA
Opište znaky z obrázku (se zachováním malých/velých písmen).