Pražský klub dračích lodí

Počátkem listopadu roku 2010 se na webových stránkách Pražského klubu dračích lodí objevila informace o možnosti pohlédnout na tradiční pražský novoroční ohňostroj, nikoliv z místa, kde by noha suchozemce nemohla dosáhnout, aniž by se zkropila vodou (ledaže by se onen suchozemec či suchozemkyně proměnili v bytost podobnou vodníku), ale právě naopak z paluby třináct metrů dlouhé dračí lodě plovoucí po hladině Vltavy. Pražští draci se tak připravovali na čtvrtý ročník této akce, jenž byla otevřena široké veřejnosti - tudíž i těm, co nikdy nedrželi pádlo ve svých rukou - do věku téměř neomezeného (tedy v propozicích se uvádí 9 - 99, ale bezpochyby, kdyby se našel i letitější zájemce, byl by vítán).

Jenomže jejich plán tak trochu zhatil pražský magistrát, vlastně jeho staré vedení, které z důvodu úsporných opatření (prý došly peníze) s „oficiálním“ ohňostrojem ani nepočítalo, a to nové, po volbách zvolené ho již kvůli bezpečnostním opatřením a jiným potřebným povolením nestihlo připravit. Draci se však nenechali odradit a i bez této světelno-barevné podívané usedli do svých korábů s pádly v rukou, aby první den v roce rozčeřili vodu vltavskou.

Když nastal den, v němž se objevují dvě jedničky mezi tečkami a tentokráte i dvě jedničky za dvacítkou, sešli se všichni zájemci ve stanovenou dobu v loděnici Pražského klubu dračích lodí na smíchovské Císařské louce. Velmi nás potěšilo, že mezi pádlujícími byli nejenom členové pražského klubu dračích lodí, ale také členové našich spřátelených týmů a zejména jsme byli rádi za nové zájemce zcela mimo klub.

Nejprve nás všechny čekala přípravná fáze, která spočívala ve vytažení lodí z jejich zimního příbytku, jejich osazení potřebnými komponenty a nazdobení světýlky. Všichni přiložili ruku k dílu, a tak nám šla práce pěkně od ruky. Společně jsme se poprali s úzkými dveřmi suchého doku, kterými bylo nutno lodě vytáhnout, připevnili lavičky se svítícími „mrazilkami“ a bubny i osadili obě lodě lampiony rozličných druhů i tvarů.

Poté, co by vykonány všechny potřebné úkony, spustili jsme lodě na vodu a nastoupená dračí posádka se přiměřeně rozdělila do obou plavidel. Plán a cíl cesty byl jasný: dosáhnout Karlova mostu, proplout do Čertovky a to další …. se uskutečnilo dle sil, klimatických podmínek a nálady.

A když už je řeč o náladě, ta byla výborná, klimatické podmínky vesměs přály, teplota vzduchu se pohybovala okolo 2 °C, voda dle našeho odborného měření dosahovala 1,7 °C,, teplota svařeného vína v termosce byla kolem 50 °C a s větrem jsem se neprali.
Téměř již za tmavého večera jsme usedli do lodí a pod vedením zkušených kormidelníků se vydali daným směrem. Komu byla zima, ten se zahřál mírným pádlováním. Cesta ubíhala po proudu vcelku svižně. První překážkou se stala smíchovská plavební komora, ovšem i ta byla překonána bez problémů. Velké lodě nás nesmetly a vlastně nebylo se ani čeho bát, poněvadž všechny byly před námi a my se od nich drželi v bezpečné vzdálenosti.

Za plavební komorou jsme krátce přistavili u břehu nejen z důvodu, abychom provedli menší úpravy světýlek, ale především, aby bubenice zasedly na svá místa a mohly nám udávat tempo. Přiznejme však, že jejich úkol udržet posádku ve stejném rytmu nebyl tím hlavním, nýbrž plnily jinou důležitou úlohu, o to více závažnou, poněvadž rozléhající se dunivý zvuk bubnů ohlašoval širokému okolí náš příjezd a přitahoval pozornost lidí potulujících se po nábřežích či korzujících po mostech. I přestože na břehu provizorního přístaviště stálo několik osob a výmluvnými slovy draků byly lákány, aby usedly na některé z volných laviček a nechaly se okouzlit plavbou na dračí lodi, nikdo se neodvážil vstoupit do našich korábů.

Tak jsme stále ve stejném složení pokračovali dále, až jsme dosáhli oblouků památného Karlova mostu. Hlasitým zvoláním „Ahoooj“ jsme pozdravili přihlížející, ještě jednou se propletli mezi kamennými pilíři, propluli těsně kolem Staroměstské mostecké věže, podpluli Muzeum Karlova mostu a opět se za náplavkou objevili na širé Vltavě, kterou jsme překřížili napříč zamíříc do ústí Čertovky. Ačkoli chobotničky „Zelenou“ a „Modrého“ jsme nepotkali (třeba příště se to podaří), byli jsme nuceni na výstrahu vodníka sedícího na mlýnském kole Velkopřevorského mlýna naší plavbu Čertovkou zakončit otočkou právě v těchto místech a vydat se zpět vstříc Vltavě. Za to se nám ale dostalo velkého aplausu od přihlížejícího publika z Karlova mostu a mohli jsme si připadat jako opravdové hvězdy.

Po zhodnocení sil a stavu promrzlosti všech zúčastněných jsme se dále vydali po proudu k Čechovu mostu s cílem proplout pod pilíři této mostní konstrukce. Opravdu pod pilíři, poněvadž v nich jsou další oblouky. První pokus lodi vedené kormidelníkem Lacem sice nevyšel, neboť v daných místech byl příliš velký proud, zato druhý pokus byl již úspěšný, třebaže někdo se mohlo při tomto manévru třást strachem. Po zdárném propletení se mezi pilíři nás už jen čekala cesta zpět na loděnici.

Mohla by se sice zdát jako neveselá a proti proudu méně vlídná, ale opak byl pravdou. Třebaže pohyby pádlem napínaly naše svaly o něco více, rozptylovali jsme se zpěvem, a tak bylo o zábavu postaráno. Pravda, museli jsme opět postoupit uzavření v plavební komoře, které se tentokrát odehrálo již v těsnější blízkosti zvláště naší oblíbené lodi Europy i v obklíčení jinými obrplavidly ze všech stran, přesto i toto vzedmutí hladiny se obešlo bez jakýchkoli následků a mořskou nemocí nebyl nikdo zachvácen.

Následně jsme překonali i těch několik set metrů, vlastně pár kilometrů, k loděnici, vytáhli lodě na pevninu zemskou, odstrojili je a uschovali na své původní zimoviště. A kdo by si pomyslel, že tímto vším dračí Nový rok skončil, mýlil by se. Po krátkém občerstvení v klubovně a zahřátí se teplým svařákem či čajem jsme viděli to, co bychom viděli, kdyby …. to však už bylo napsáno výše. S pohárkem naplněným šampaňským jsme upřeli své zraky k obloze, na níž se postupně rozsvěcovala světýlka a jiná rozmanitá záře spolu s efekty zvukovými výbuchům podobným. I to málo stačilo, abychom se do svých domovů vraceli příjemně znaveni a plni nových dojmů.

A až uplyne 52 týdnu, 365 dnů, 8 760 hodin či 525 600 minut sejdeme se znovu. Vždyť jak na Nový rok, tak po celý rok!

Závěrem bychom chtěli touto cestou ještě jednou pozdravit všechny účastníky novoroční vyjížďky a poděkovat jim za to, že nám umožnili strávit společně velice příjemné chvíle. Zaroveň bychom ještě rádi popřáli přesně v duchu našeho povyjížďkového novoročního přípitku vše nejlepšjí v novém roce, hodně zdraví a štěstí a také hodně síly např. ke sportovním výkonům na trénincích dračích lodí. Budeme se tešit na další veřejné akci, které nás v letošním roce čekají.

Napsala Markéta Růčková
Fotografie: Martkéta Růčková, Klára Jindřichová