Pražský klub dračích lodí

Z Prahy letěla česká taneční skupina vybavená finskými telefony a japonskou elektronikou do Egyptské Káhiry předvést čínský dračí tanec na akci řízené anglickým režisérem francouzsko-egyptsko-čínské firmě s japonskými manažery…miluju globální svět, kde je toto možné.

Nedostatek času

 Největší problém do odjezdu byl nedostatek času. Protože přes rok dračí tanec netrénujeme, bylo potřeba si taneční sestavu oživit. Bylo to ale složitější. Náš výstup měl být totiž kombinován s vystoupením Kung-fu, které jsme v životě neviděli.

Proto byl na rychlo svolán trénink do tělocvičny kam přišli i kluci z kung-fu a my měli 2 hodiny na to říci si co a jak. Vojta, který měl na starosti celé naše vystoupení (a byl největší mistr podle nejdelšího vousu) Tomáš (kratší vous) a Adam, který neměl žádné vousy, ale přesto mu to skvěle lítalo vzduchem. Jak my, tak oni, všichni jsme pilně trénovali. Nejhorší bylo přijít na to jak dvě rozdílná vystoupení spojit do jednoho. Ukázalo se, že nejjednodušší v daném čase bude si rozdělit čas vystoupení a propojit je rituálem předání perly.

Zuzka dostala domácí úkol si nacvičit probouzení draka a společně s kung-fu Tomášem secvičili ono předání. Ostatní na středečním tréninku opakovali naši tradiční sestavu, kterou sice známe, ale je třeba ji přizpůsobovat podmínkám jeviště. Ve středu jsme se také dozvěděli, že drak má mít dva vstupy, takže bude potřeba vytvořit ještě druhou choreografii a to do pondělí. Takže jsme do Egypta vyráželi s tím, že předvedeme to nejlepší, co umíme, a sice improvizaci.

Draka jsme pak rozebrali a zabalili. Drak, těch 21 metrů dlouhá nadpozemská bytost…ale stačilo pár klíčů 10 mm a drak se vešel do dvou krabic a jedné brankářské tašky a to i se svou majestátností.

Cesta z města

V neděli večer v 19:30 jsme se sešli na letišti i s kluky Palitchi. Tak se jmenuje jejich skupina. Kromě Kung-fu totiž také dělají ohnivou show. První úkol byl udat draka jako zavazadlo. Jen pohled na naši krabici stačil slečně na Check-inu na tak kyselý výraz, jako někteří mají po Durianovém bonbonu. Další v pořadí je osobní kontrola a kontrola palubních zavazadel. První malý problém – Milhauz zapomněl klíč č. 10 v kufru. Bezpečnostní opatření nedovolují na palubě nářadí (asi aby cestující neodmontovali za letu dveře). Nakonec jsme ale prošli.

Tak jsme prošli do tranzitního prostoru a zamířili do lékárny. Potřebovali jsme totiž medicínu. Obávali jsme se účinků prudké změny teploty a místního jídla na křehký organismus středoevropanů a proto jsme se vybavili kvalitním alkoholem..totiž medicínou. 

Cesta letadlem byla klidná…Lacík si pohodlně zatáhl záclonku, Lukáš si pohodlně natáhl nohy a Tomáš si pohodlně otevřel plechovku piva a zakrojil klobásu a eidamský bloček. O svou svačinku se s námi podělil a pomohl nám tak vydržet hlad a žízeň do té doby, než vyděšené letušky začaly podávat večeři (Vyděšené byly až po tom, co viděly Tomáše) Možná to bylo tím, že si stihl z plechovky vyrobit labužnický nůž na sýr. K tomu dostal navíc KOVOVÝ PŘÍBOR!!! Čím se stal najedeným, ozbrojeným a nebezpečným (vzpomínáte, že mě nechtěli povolit ten klíč?)

Nad střední Evropou byla jako obvykle nízká oblačnost, nad mořem pro změnu nebylo nic k vidění a tak jediné co stálo za pohled, byla noční Káhira. Představte si závěr táboráku, kdy se poslední uhlíky rozhrnou do široka a ony z posledních sil zazáří. Tak nějak vypadá Káhira v noci. Desítky kilometrů čtverečních ulic, uliček, silnic a také domů, domků, chatrčí a spousta světel, pouličních lamp, vývěsních štítů. A do toho všeho zeleně osvětlené mešity a rozzářené minarety. Světla od jednoho obzoru k druhému. Uprostřed Káhiry na malém vršku alabastrová mešita a za ní pevnost. Všechno osvětlené…Jediné co nebylo osvětlené, byla auta na silnicích.

Egypt a jeho slavná tma

Pro vstup do Egypta je zapotřebí si koupit turistické vízum za 15 USD. Turisté vítejte. Naše zavazadla se neztratila a chválabohu dorazila v pořádku a na letišti nás vyzvedl pan Farid - Naše spojka.

Přivolal náš odvoz do hotelu – hezký klimatizovaný autobus. Drak nastoupil oknem, my dveřmi. Po cestě do hotelu jsme s panem Faridem domlouvali naše vystoupení a náš volný program. To vše při cestě 100km rychlostí po spoře osvětlené hlavní třídě mezi ostatními převážně neosvětlenými auty. Ještě na cestě jsme si nechali zastavit u jednoho z malých obchodů, takové večerky. Chtěli jsme hlavně balenou vodu. Náš malý zájezd způsobil to, že voda mezi začátkem a koncem nákupu zdražila z 2,50 na 3 egyptské libry.

Na konci naší cesty byl náš hotel. Hotel s poetickým názvem Zoser. Nevím, co to znamená arabsky, ale vím, co se okamžitě vybavilo nám všem. Ale hotel to byl vskutku luxusní. Přepychová vstupní hala s bezpečnostním rámem, jehož pískání nikoho nevzrušovalo, všude mramor a imitace hieroglyfických desek. Nás ale v tu chvíli zajímalo jediné. Postel a jít spát.

Káhira – ráno, poledne, odpoledne a večer…

Ráno bylo potřeba vstát. Bylo to těžké po 4 hodinách spánku, ale nutné. Hotelová snídaně formou švédských stolů nabídla sice hroznou kávu, ale skvělé pečivo a zákusky, máslo a med, fíkovou marmeládu a také ovoce a pro odvážné i párky a fazole. Hned po snídani jsme složili draka. Původně jsme ještě chtěli trénovat, ale v hotelu nebylo kde a na ulici bychom budili velký rozruch. Takže jsme draka připravili a šli se podívat do města. Jenom na krátkou procházku do okolí hotelu.

Ale i ta nám dala vidět, jaký je Egypt na první pohled. Šedý, zaprášený a špinavý. Na druhé straně je ale velice rozmanitý a barvitý. Nepoznáte rozdíl mezi hlavní třídou a boční ulicí, mezi domem a obchodem. Vše se tak nějak organicky prolíná a plynule přechází z jednoho do druhého. Luxusní auta tu stojí zapadaná prachem a na malém dřevěném vozíku vidíte pečlivě naleštěný džbán pouličního prodavače vody. Do toho všeho běhají malé i větší děti, čisté i špinavé a taky kočky a všude jsou odpadky a nepořádek.

Fascinující je doprava. Je hustá, ale plynulá. Auta sice pořád troubí, ale jedou. Nehodu jsme neviděli ani jednu, ovšem auta jsou odřená a omlácená. Velká část z nich má ulomené to či ono, nefunkční světla apod. a to i taxíky. To ale nemá cenu řešit, to nemá nikdo v pořádku, snad jen nová auta, hlavně to ještě nevyjela z prodejny.

Káhira – poledne

Spalující vedro jsme zaháněli u hotelového bazénu. Bazén - to byla malá oáza klidu a harmonie uvnitř hotelu, kde uprostřed toho všeho rozpáleného betonu a kamene byl nádherný, velký modrý bazén plný čisté vody. Bylo tam příjemně a tak jsme si čekaní příjemné ukrátili. A to i přes značnou únavu nás všech. Navíc začala pracovat nervozita. V tuto chvíli ovšem ne z vystoupení, ale z oběda. Hrozba faraonovy pomsty umocněná Martinovým odkazem na článek byla příliš reálná. Ale naštěstí jídlo bylo výtečné a bez pomsty.

No a pak už nebyl čas na hrdinství, ale na to abychom nasedli do autobusu a vyrazili směr Pyramidy. V našem autobusu plném umělců jelo nás deset, složený drak, kluci Palitchi, dvě francouzské houslistky, jejich manažer a pan Farid. Cesta k pyramidám byla plná očekávání. Chvíli jsme jeli po rušné Pyramid road, plné aut a lidí. Pak jsme projeli malou zatáčkou a hle…vedle začaly být vidět pyramidy. Ale byly takové malé. Chybělo nám totiž srovnání velikosti.

Když jsme stále jeli k nim a ony se nepřibližovaly, jenom rostly, tak nám to došlo. Ve skutečnosti jsou obrovské. Pyramidy stojí na malém kopci nad Gízou, která je již předměstím Káhiry a i pyramidy samotné jsou již skoro obklopené městem. Za nimi je ovšem jen nekonečná poušť. Kolem nich je plot a jediná brána jako vstup. U něj jsme zastavili a začal se hledat vedoucí. Pan Farid se snažil, ale evidentně organizace není silnou stránkou Egypťanu. Inšálláh

Nakonec nás ale pustili dovnitř a my jeli v bezprostřední blízkosti pyramid. Pyramidy jsou velké…jsou opravdu obrovské, zvláště když je uvidíte z blízka a uvědomíte si, že ty malé cihličky, ze kterých jsou složeny jsou ve skutečnosti kamenné bloky dlouhé 4 metry o váze 2,5 tuny. My jsme je bohužel mohli obdivovat jenom z auta. Podium pro naše vystoupení bylo za pyramidami, na takovém návrší.

Kahira - odpoledne

Na místě stál velký, hodně velký párty stan, v něm skleněné stoly, na nich lesklé kovové talíře a podnosy a uprostřed všeho podium pro naše vystoupení. Složili jsme draka do modlitebny dělníků, kteří stan chystali a šli jsme se trošku pokochat pouští a výhledem na pyramidy. Ano, opravdu tu jsou, ano, opravdu tu jsme my.

Složili jsme draka, snad nejpečlivěji vůbec. Zip na zip, šňůrky zavázat, všechno narovnat a vyzkoušet, hlavně ať se neroztrhne. Nechali jsme si vyklidit podium a šli vyzkoušet nanečisto naše vystoupení. Na place byl přítomen režisér večera. Bodrý chlapík s veselou tváří, kterému jsme řekli co a jak chceme a kterému jsme nanečisto předvedli to, co jsme si stihli v rychlosti domluvit s Palitchi.

Vypadal trošku zklamaně, když jsme docvičili. Měli jsme pocit, že čekal něco velkolepějšího. Tak jsme mu řekli, že ještě budeme mít kostýmy, že na nás půjdou světla a že také choreografie bude lepší. Jo a taky že přesvědčíme chlapíky u mixpultu, že opravdu chceme, aby to naše CD nechali hrát. Bylo po zkoušce a na podium přišly fešné francouzské houslistky.

No a my jsme se šli fotit s drakem před pyramidy. Takovou fotku nám totiž musí každá dračí taneční skupina závidět. A pak jsme se šli podívat na pyramidy z blízka a udělat si fotku s pyramidou do rodinného alba a podívat se na Sfingu a podívat se na poušť a vůbec. Na chvíli jsme se stali nejfotografovanějším objektem v okolí. A to společně s kluky Palitchi, kteří také využili situace a udělali si pár promo fotek s Pyramidami.

Káhira – večer

Večer se ochladilo (na 27°C) padla tma, přijeli hosté, pyramidy byly osvětleny a program začal. Na podiu se střídali řečníci i umělci, klavír a zpěvačka a další. My jsme mezitím popíjeli vodu a zakusovali k tomu nějaké místní jídlo a připravovali se na vystoupení. No a pak ani ne tak najednou, ale spíš konečně přišel náš čas.

Drak byl schovaný za zástěnou a vyčkával, až se ozve jeho muzika. První tóny a představení začalo. Na podium vběhli kluci a začali předvádět Kung-fu. Létali vzduchem, oháněli se dračí perlou a dělali prostor drakovi. Ten veden Zuzkou, s Tomášem na hlavě, hromadou draků uvnitř a s Luckou na ocásku, majestátně vstoupil na podium. Kluci předali perlu Zuzce, která s ní obřadně zamávala, dotkla se draka a vdechla mu život.

Dračí tanec byl úžasnou podívanou. Svítila na nás barevná světla a stroboskopy, vedle podia byly obří obrazovky, které přenášely obraz z kamer a celý prostor tak vyplňoval drak. Předvedli jsme dobrý výkon, přeskok všichni zvládli a až na malou chybu v závěru šlo vše dobře. Škoda, že diváci zůstali vlažní, tak jak to na těchto akcích většinou bývá…

Drak tedy odešel z podia, ale pouze na chvilku. Ještě nás čekalo druhé vystoupení. Takže jsme převlékli kostýmy, aby to nebylo úplně stejně a čekali na druhé dějství. V něm mělo jít o to, že drak se proběhne mezi lidmi, párkrát se zavlní, opět se proběhne a ukončí své představení efektní pózou, do které skočí kluci z Kung-fu a vytvoří tak živý obraz „čínská kultura v Egyptě“ My jsme se snažili, ale diváci už toho asi měli dost. Jestli prvně byl potlesk vlažný, tak tentokrát nebyl žádný.

Ale my jsme to měli za sebou. Myslím, že z mnoha z nás spadla nervozita a začala egyptská dovolená. Dojedli jsme místní jídlo, vypili všechnu vodu, dokonce i teplou colu zero, protože bylo pořád hrozné vedro. Bodrý režisér za námi přišel, pochválil nás a poděkoval nám za vystoupení, že se mu líbilo. A k Hermioně dodal, že by se měla naučit anglicky…hm, to kdyby slyšel Grepa ;-)

A pak jsme se potulovali po okolí, nakukovali do stanu a čekali, až houslistky dohrají a budeme se moci všichni vrátit do hotelu. Ne tak Palitchi. Ty čekala cesta na letiště a noční let do ČR a tam další vystoupení. Jejich odhodlání je hodné obdivu.

Káhira - turistická

Na jediný volný den jsme si domluvili prohlídku města s průvodcem. Tím byl Hussam. Student univerzity, který nás měl provázet po městě. Mluvil celkem dobře anglicky, občas hodně drmolil, zato však bylo vidět, že se vyzná.

První naším zážitkem byla cesta přes město do Egyptského muzea. Vyhlídková trasa nám umožnila vidět pravou egyptskou dopravní špičku, kde se troubí, ale jede, a kde se můžete lidem podívat opravdu zblízka do tváře. Kolem žigulíky a lady, staré fiaty a všechna auta omlácená jak při posledním kole rodeokrosu.

Egyptské muzeum je doslova nacpané turisty. Mají zde kopii Rozetské desky, díky které byly rozluštěny hieroglyfy, mají tu spoustu soch a sošek ze všech období historie Egypta, jsou tu sarkofágy i mumie, jsou tu části hrobek s nádhernou výmalbou, jsou tu také šperky a předměty denní spotřeby a jako velká sbírka jsou zde vystaveny předměty z Tutanchamonovy hrobky, včetně jeho sarkofágu a pohřební masky. Muzeum je rozsáhlé a je toho v něm opravdu hodně. Ale na pár unavených draků, co moc nespali a bojují s horkem, toho bylo až moc.

Další památkou byla Citadela. Citadela je areál staveb stojící na kopci uprostřed Káhiry, z nichž nejznámější a nejvýznačnější je mešita, které se také říká Alabastrová mešita. To podle obložení z bílého vápence. Tato mešita je pro turisty, ale i tak zde platí přísná pravidla. Proto se naše holky musely zahalit. Ale slušelo jim to, ne?

Měšita je rozlehlá a veliká stavba. Uvnitř je ohromný prostor pro věřící, celý pokrytý červeným kobercem. Nad hlavou je zavěšen ohrommý lustr a vysoko nad ním je klenba, která je celá pokryta ornamenty a také citacemi z koránu. V mešitách nenajdete žádné obrazy s lidmi, neboť korán zobrazení lidí zapovídá.

Prohlídka mešity byla spojena s výkladem o islámu.  Má to dobré prvky (např. těch 400 panen v ráji zní dobře) a je prý hrozně mírumilovné a přátelské náboženství. Aspoň tolik výklad průvodce, nechám bez komentáře, to je duchovní záležitost.

Citadela stojí na kopci na Káhirou, takže součástí "prohlídkové trasy" je pochopitelně i zcela fascinující pohled na město. Kam oko dohlédne, tak všdue stojí domy, mešity, hotely...zkrátka budovy, nad nimi visí závoj smogu a oparu a místo muezinovy písně se ozývá troubení klaksonů.

Dále měl pro nás průvodce připravenu návštěvu zaručeně pravé výrobny parfémů a ještě pravější výrobny papyrů. Obojí samozřejmě vějička na turisty, kterým je zaručeně pravé zboží nabízeno k prodeji. Parfémy jsme vynechali a na papyry koukli. Byly předražené a ani nijak zvláště hezké. Děsivé byly papyry s křesťanskými motivy.

Posledním zastaveníčkem bylo tržiště v centru Káhiry. Všude spousta věcí hezkých uměleckých předmětů i tretek do domácnosti. V úzkých bočních uličkách průmyslové zboží a spousta oblečení a těsno a spousta lidí. A všichni prodejci se předhánějí a nabízí to své zboží. Je to trochu nepříjemné, nejsme na to zvyklí. Ale když se obrníte ochranným úsměvem a nebudete si prohlížet zboží příliš zvědavě, tak projdete dobře. A rozhodně stálo za to se zastavit a začít smlouvat.

Evropanům v tomto chybí trénink a vietnamská tržnice to není ono. Chce to praxi a znát běžné triky prodejců. Nebo do toho jít jako Lukáš. Kupoval si tričko. Prodejce řekl „50“, Lukáš řekl „5“ dohodli se na deseti…Věřím, že s trochou zkušeností a po prozkoumání, kde co mají, by tu člověk nakoupil dárky pro jednu až dvě větší rodiny za pár šušňů.

Na tržnici a celou Káhiru padl večer, ulice potemněly, všude se začala šířit opojné vůně vanilky a vonných tyčinek, vzduchem se nesl hlas muezínův svolávající všechny k modlitbě. Vzduch se trochu ochladil a zklidnil, snad i auta přestala tak zuřivě troubit a všude se šířila poklidná večerní a trochu tajemná atmosféra. No a do toho přijel autobus pro velmi zmoženou skupinu pražských draků.

Co s načatým večerem?

Z tržnice jsme směřovali zpět do hotelu, celkem potichu. Náš průvodce už byl asi také unavený z celého dne povídání. Ale za to jak se nám věnoval a za to bistro si zasloužil náš dík a bakšiš. V hotelu na nás čekal náš jeden pronajatý pokoj, kde jsme postupně všichni využili sprchu, skvělý to vynález. Draka jsme rozebrali a složili do krabic, vytáhli schované zásoby alkoholu a začali trávit večer. Zde se zážitky děli na dvě skupiny. Skupina A zůstala v hotelu, pila alkohol, přivedla Lacíka do nálady a chystala se na návštěvu Ali-McDonalda. A skupina B v čele s Lukášem chtěla mermomocí vidět metro.

Nejbližší stanice metra byla příliš daleko na pěší vycházku, takže bylo potřeba sehnat taxi. Podlehli jsme příliš snadno taxikáři, kterého nám zavolala ochranka hotelu a který byl nejspíš jejich známý. Jeho cena byla velice přemrštěná a měli jsme to zkusit jinde. Na druhou stranu se nám aspoň podařilo domluvit, že nás zaveze tam a zpět, počká na nás a nechá si zaplatit až po návratu. Aspoň jsme mohli mít pocit, že těch 8 USD je investováno dobře.

Večerní rodeokross s taxikářem (který vlastně ani taxikář nebyl, prostě jen člověk s autem) byl opět o zdraví. V autě jsme seděli jako zařezaní. Řidiči přišlo divné, že se nebavíme a pustil na plné pecky arabskou hudbu. Po cestě náš řidič použil několik velmi děsivých manévrů, včetně několika najetí na chodník a do jedné zastávky, pak asi za dvacet minut prudce zabočil, naboural do chodníku a zastavil. Že zbytek nás dovede pěšky. Vylezli jsme z auta (mě pustil Lukáš, protože moje dveře nešly otevřít zevnitř) a rázovali si to tmou ke stanici metra, která zde měla koleje na povrchu. A všude kolem spousta překvapených Egypťanů a nepořádek.

V metru jsme si koupili lístek za 1 EGP (3 Kč) na osobu a začali se orientovat v arabských cedulích. Moc nám nepomohly. Rozhodli jsme se držet původního plánu a jet jednu stanici tam, přestoupit a jet zpět. Nicméně na peronu jsme našli anglicky mluvícího člověka, který nám řekl, kde najdeme podzemní stanici, opravdové metro. Nakonec jsme jeli tři stanice. Metro je snad jediný čistý prostor v celé Káhiře. Bylo docela pozdě večer, tak nebylo ani přeplněné. Skleněnými dveřmi bylo vidět do kabiny řidiče, kde se volně procházel řidič.

Na naší cílové stanici jsme svou přítomností (a foťákem) přivolali všechny pracovníky ochranky z celé stanice. Byli milí, ale tak nějak nám dávali najevo, že bychom fotit neměli. Ještě překvapeněji se tvářili na náš požadavek, jestli je Lukáš může svézt v kabině metra. Chvíli o tom diskutovali a dohodli se, že ne. Možná kdybychom dali bakšiš, tak by to třeba šlo, ale to nás nenapadlo zkoušet. Takže jsme poděkovali, přešli na druhý perón a jeli zpět. Lukáš si udělal své fotky, my si všechno prohlédli a jeli jsme.

S poctivostí nejdál dojdeš

Na Gíza station jsme hledali našeho řidiče. Našli jsme jeho vůz a pak i řidiče. Telefonoval, když přicházel, telefonoval, když nasedal a telefonoval, když řídil - to si dal telefon za sluneční clonu jako handsfree. Naštěstí mu při prudké akceleraci vypadl, zavěsil a nám přišla cesta na chvíli o něco bezpečnější, protože řidič začal sledovat cestu. Dovezl nás do našeho hotelu a my mu dali smluvených 8 USD. Neměl radost. Naopak. Rozčiloval se, že na nás musel čekat a že je to málo. Rezolutně jsme odmítli platit ještě něco navíc. Řekl mi, že je z toho smutný… Myslím, že je lepší být smutný a bohatý, než veselý a bez peněz.

Na hotelu se zvedla další skupina za účelem návštěvy McDonalda. Odtamtud se vrátili ve zdraví právě včas, aby stihli Zoser cup.

Co vše jsou schopni lidé dělat ve stresové situaci

 A to už bylo vlastně vše. Ten smutný řidič taxíku se nás ještě jednou pokusil okrást tím, že tvrdil, že jsme mu nedali těch 8 dolarů, ale jenom 6 a ať si to přepočítáme. Zloděj jak v Praze. Pak následoval jenom noční transfer na letiště, během kterého k nám přistoupil pan Farid a předal nám přeplatek!!! za náš výlet po památkách. Neuvěřitelné. Pak už nás čekalo jenom dvou hodinové odbavení, také neuvěřitelné. Neuvěřitelná byla hlavně naprostou zoufalá práce chlapců na přepážkách. Ale je fakt, že odbavovat celé egyptské rodiny, které vezou úplně všechno včetně dětí, nádobí a gigantických kufrů je také výkon. Noční let si nepamatuji a myslím, že ani nikdo další. Spali jsme, zcela zmoženi únavou.

Egyptská cesta byla náročná, ale vydařená. Skupina dračího tance má za sebou další vystoupení, úspěšné a jistě nevšední. Díky všem dračím tanečníkům za to, že nezaváhali a vydali se do takové dálky a že jsme tak spolu mohli strávit báječné chvíle. Doufejme, že nás ještě čekají další i zajímavější.

P.S. Nakonec mi to nedá. Prostě další akce 6-6-6. Šest hodin v letadle, šest minut vystoupení a šest hodin letadlem zpět. Co bude proboha příště?