Pražský klub dračích lodí

My pluli dál a dál v zelené lesy, aneb souhrná zpráva o cestě dračí lodí do Davle a zpět

So, 16/07/2011 - 20:59 od jan.tomicek

Pražský klub dračích lodí stále hledá nové výzvy a nové nápady jak zaujmout širokou veřejnost a nadchnout ji pro dračí lodě. Mezi tyto nápady patří v poslední době prvosjezdy dračí lodí na různých tocích v celé republice. Nápady na takové akce se v pojetí našeho klubu mění na zcela unikátní, jedinečné a nezapomenutelné akce. A o jedné takové si teď můžete přečíst.

Plánování a přípravy
Na počátku byl nápad využít opravy Štěchovické přehrady, díky které klesl průtok ve Vltavě na minimum. Tento pokles způsobil, že vzdutí vyvolané přehradami se ztratilo a na světlo se dostala původní koryta řek Vltavy a Sázavy. Včetně mnoha ostrovů. A na jeden takový jsme zamířili.

Plán byl následující. Dopádlovat z Prahy až na soutok, najít ostrov, ten obsadit, obyvatelstvo si podrobit, zásoby vyplenit a zabrat nové území jménem klubu. Něco se povedlo, něco už méně. K tomuto účelu nám velmi pomohly satelitní snímky celé oblasti, kde se dalo jednoznačně zaměřit cílové místo.

V sobotu ráno jsme se sešli na loděnici. Ke členům klubu se přidali i členové týmů DragonsCZ a MZV, které na naší loděnici pravidelně trénují a se kterými se rádi potkáváme na závodech i jinde. Abychom nemuseli vézt všechny věci s sebou na lodích, použili jsme dvě podpůrná vozidla, abychom převezli naše stany a spacáky, kytary a kosmetické kufříčky do Davle. Původně to mělo být jedno vozidlo, ale poněkud jsme při plánování podcenili množství zavazadel pro 30 lidí.

Mezitím, co se sehraná dvojka Honza a Honza odvážela naše věci, ostatní na loděnici přichystali dvě lodě - Carminu a Dragabunda II, slavnostně je nazdobili a vybavili také novým experimentální prototypem bubnu pro závody na dlouhou vzdálenost.

Po návratu posádky podpůroných vozidel proběhl poslední brífink, kam že to vlastně jedeme, a vyrazili jsme. Čekala nás dlouhá cesta, přes dvě plavební komory, přes dva soutoky, přes řeky, přes hory, přes doly... no to zas ne, ale prostě daleko.

První kilometry šly snadno, známé prosředí, všichni plní sil a hlavně jsme museli spěchat do plavební komory Modřany. Největší problém byl (aspoň na naší lodi) s tím, že Jirka Fiala začal mluvit. Začal ze sebe pouštět hlášky a rázem jsme věděli, že to bude dlouuuuhý výlet. A nejhorší byly momenty, kdy se nepádlovalo... Takže čekání v komoře bylo dlouhé, zato oddechové a plné očekávání. Nad komorou na nás totiž čekala zcela jiná řeka. Řeka, kterou jsme na dračí lodi dosud neviděli.

A skutečně. Nad plavební komorou byl jiný svět. Nikde žádný parník, nikde žádný couvající veslař a kolem příroda. Bylo to tak dojemné, že jsme rozhodli to zvečnit. Zazněl tedy nekompromisní povel: "Přirazit a narazit!" a narazili jsme speciální buben dračí lodi, který jsme vezli. Bylo potřeba totiž využít toho, že sud byl dosud řádně nachlazen. Již tak dobrá nálada na lodích se ještě vylepšila a my jsme mohli vyrazit na dlouhou cestu proti proudu.

Soutok č.1 - Vltava - Berounka
Poklidným pádlováním jsme přijeli k prvnímu soutoku. Se zalíbením jsme hleděli na Berounku, podél které se začali připalovat domorodci, které nám Mojito identifikoval jako kočovné chatity při konání svých víkendových rituálů. Rozhodli jsme se z bezpečnostních důvodů zůstat na lodích a jen jsme je pozorovali. Ještě chvíli jsme se kochali krásnou teplou vodou a pak jsme vjeli do Vltavy, která byla o poznání studenější.

Během konstruktivní kritiky zavěšené cyklostezky pod Lahovickým mostem a pozitivního hodnocení pravobřežní cyklostezky jsme se dostali až do Zbraslavi, kde byl čas na první zastávku, dochlazení piva a domazání krémem. Nejen Mojito šel udělat mojito a tak jsme s obměněnou posádkou na kormidlech vyrazili k další plavební komoře - 10 metrů vysoké přehradě Vranné n. Vlt. Vývar pod přehradou působil majestátným dojmem, stejně jako vrata plavební komory, která se za námi zavřela a kolem nás byla jen ozvěna a klaustrofobický pocit (že pochopitelně zahyneme). Ale nestalo se tak.

Lodní výtah nás během chvíle zdvihl nahoru a my vypluli na přehradu Vranné, kde jsme zamířili k molu a následně do kempu/plovárny/restaurace ve Skochovicích. Zde jsme plánovali, že si dáme vydatný námořnický oběd, něco chlazeného k pití a načerpáme nové síly. Bohužel příchod naší skupiny domáhající se v době polední oběda všechny zaskočil, zejména servírku a personál kuchyně. Na takové návaly nejsou zařízení.

Z jídelního lístku postupně mizela jídla (některá už nebyla před naším příchodem), mizely přílohy a mizel i nucený úsměv servírky, kterou patrně dorazila objednávka salátu. Nebo to byl ten džus s vodou? Každopádně nakonec každý dostal jídlo, někdo i to co si objednal a nejšťastnější i to co opravdu chtěli. Plán byl splněn, najedli jsme se, napili, chvilku odpočinuli a pak znovu nasedli do lodí a jeli dál. Teď už nás nečekala žádná komora, jenom nespoutaná divočina a panenská příroda nejrušnější chatové oblasti na jih od Prahy.

Tak se také stalo, že loď obsazená týmem DragonsCZ a sudem odjela a zmizela někde v dáli. Zatímco na druhé lodi jsme obsadili bubenické místo a začali zkoušet nepravidelný rytmus (valčík na čtyři doby). Během toho dostal Martin Grep Šícha výborný nápad. A sice ten, že každý má od této chvíle nárok na jeden blbý nápad, který se ale může realizovat. Tak jsme postupně jezdili popředu, pozadu, půl dopředu, půl dozadu, slalom mezi bojkami pro vodní lyže. A pak také prostřednictvím Martina dostávali také jiní lidé blbé nápady a tak jsme se v rámci jednoho jeli podívat do Bojovského potoka v Měchenicích.

Byl to krátký výlet, protože potok je velmi mělký, takže jsme dojeli jen za silniční most. A chcete vědět, jak je potok široký? Úplně přesně jedna dračí loď na délku. To víme, protože jsme se na místě otáčeli a drkali oběma konci při tom manévru do břerhů. Ale na blbý nápad to byl dobrý nápad. Další prvosjezd na dračí lodi máme za sebou. Na fotce už vidíte naši loď, jak jsme šťastně vyvázli zpod mostu.

Pak jsme pluli dál a dál směrem do Davle. Po cestě jsme mimo jiné viděli slavný most, který hrál ve filmu. Davelský most, který se proslavil zejména svou rolí ve filmu Most u Remagenu (ale můžete ho znát i z reklamy, Ordinace v růžové zahradě a také daboval jeden most v animovaném filmu Shrek II) je dodnes krásnou dominantou údolí, byť už trošku zastíněnou novým mostem Vltavanů.

Rovněž jsme shlédli ukázku divoké přírody. Divoké vltavské nutrie, které přepadávají kolemplující lodě (zejména kanoe) a loudí sušenky. Když je nedostanou dobrovolně, tak se k nim zkoušejí prohryzat. Podle místní pamětnice J.P.P. už zaútočily na několik lodí a některé z nich tu tak i ztroskotaly. O tom jsme se mohli sami přesvědčit na pietním místě poblíž vlakové stanice Davle.

Tam jsme také při zbožném rozjímání (rozuměj pití piva) zastihli naši druhou loď - Dragabunda II. - s celou posádkou. Bylo totiž potřeba zmobilizovat všechny síly, před námi ležel největší úkol naší plavby. Dobytí Ostrova beach.

Sázavská invaze
Po kontrole zásobovacích vozidel, že jsou stále na svém místě, jsme zcela nenápadně za zvuku bubnů a jako jediné loďe na celé Vltavě vyrazili vpřed. Od mostu k soutoku je to jenom kousek, od soutoku k ostrovu pak 5 minut letu nenaložené vlaštovky. Poháněni naším velitelem jsme společnými silami ukrajovali poslední metry k ostrovu a málem také vlasce kolemstojících rybářů. A pak to bylo. Ostrov.

Náš ostrov. Ostrov o jakém jsme snili. Ostrov porostlý bujnou vegetací, ostrov kypící životem, ostrov obsazený domorodci, jejich skvělými příbytky a naplněný smíchem jejich děti. Byl tam...

...ale bohužel od pátku zatopený metrem vody, která nemilosrdně zakryla vše co domorodci na ostrově vybudovali. Zůstaly jen vrcholky vzrostlých stromů...no vlastně spíš rákosu. Ale ani tato zvůle nám nezábranila splnit úkol. A po velkolepé vodní bitvě byl nakonec dračí ostrov dobyt. Do jeho povrchu byla zaražena klubová zástava, invazní jednotky se seřadily kolem a do hrdého tlukotu našich srdcí tak mohlo zaznít: "Sakra, moje brejle!"

Ano. Nejčastjší problém dobyvatelů dračího ostrova se stala ztráta brýlí, které padaly do vody v míře větší než obvyklé. Na památku této slavné události budiž tedy ostrov nazýván takto: Dračí ostrov padajících brýlí. Jestli se na něj někdy dostanete, pozor na brýle a zvýšenou vlhkost.

Porobení obyvatelstva, pálení domů a porobovaní pak proběhlo rychle a my přemýšleli co dále. Vidina dalších ostrovů, které čekají no dobytí a zatím dostatek brýlí nás vedl k myšlence, že se vydáme dále proti proudu Sázavy a to tak daleko kam lidská noha ještě nevkročila. A sice do kempu u Pikovic. Chvíli šla naše cesta dobře. Vody bylo dostatek, proud nebyl silný a nesetkali jsme se větším odporem. Ovšem později skončilo vzdutí od soutoku, objevilo se kamenité dno Sázavy a nakonec nás nízký stav vody u Pikovic donutil opustit invazní plavidla a razit si cestu korytem pěšky.

Chvíli jsme takto klopýtali do valounech k nemalému pobavení děti i dospělých kolem řeky. Ale na úrovni kempu v Pikovicích jsme to museli vzdát. Chatité - stanovité tuto oblasti již obsadili a navíc nebyla jistota, že to dále za brodem už půjde jet na lodi. Tak jsme otočili naše plavidla a vydali jsme se zpět k soutoku, kde na nás čekal klidný kout pro noclech - Ostrov Santa Kiliana.

Po kamenech v řece se šlo opravdu špatně, tak ti majetnější z nás co mají boty zůstali a vedli loď a ostatní šli po břehu. Do lodě si pak naskočili později stejně jako jeden stopař, který tam moc prosil, že se nám jej zželelo a vzali jsme ho tedy s sebou.

Ostrov Sv. Kiliana.
Invazní plavidla obsadila tento ostrov kolem 19ti hodin v sobotu. První vylodění bylo rychlé a jeho účelem bylo alokovat rezidenční plochu adekvátní kapacity (najít místo, kam se všichni vejdem) Protože se nám nechtělo přebývat ve zdech rozvalin kláštěra, který na ostrově je, vybrali jsme si severní výběžek ostrova. Pomocí lodí a aut jsme převezli naše vybavení na ostrov, rozbili tábor, zažehli táborový oheň a již brzy se vzduchem začaly vznášet tóny našich pisní a kytary.

Ovšem ozvali se místní obyvatelé, kteří nehodlali své území jen tak opustiti. Byli to - mravenci. Ale ne ledajací mravenci. Byli to totiž červení mravenci. Který na tomto místě zastávají funkci nutrií a okusují kolemplující. Nás také okusovali. Okusovali nás celý večer, celou noc, a ještě i ráno...mrchy červený. Ale námi hnout nemohli.

Šefkuchař Honza, jehož úloha možná nebyla plně doceněna, nám chystal grilované steaky a pomocný kuchař Laco se všemi svými pomocníky nám připravil zákusek v podobě banánů s rumem a vanilkou. V kombinaci s bohatým nápojovým lístekm, který společné zásoby připravily tak vzniklo výborné menu a z něj pramenící velmi, velmi dobrá nálada. Tu nám nenarušil ani mírný déšť (podle meteorologů) který se v podobě monzunové průtrže mračen objevil i nad naším ostrovem.

Ovšem draci jsou lidí od vody, tak jim to nevadí. Konfiskovali jsme tedy Největší stan a do jeho předsíňky a přilehlých ložnic jsme se přesunuli. Kolem jedná hodiny ranní, kdy večírek vrcholil nás bylo ve stanu kolem 12ti, ale to nevím přesně, někdo nebyl vidět protože byl ve spodní vrstvě :-) Někteří měli strach o to, jestli může voda stoupnout a jestli nás může na ostrově třeba i zatopit. Jednoznačně říkáme, že:"ééééééééééééééééééhhhhhhmmmmmmm...Ne!"

Nedělní ráno se snídaní v trávě.
Ráno bylo krásné. Draci se probouzeli do slunečného dne, koukali na řeku zahalenou mlhou a mohli využít koupele ve vodě studené tak, že po koupání v ní by se i ledová káva musela jít ohřát. Na břehu pak čekala prostřená deka a na ní co kdo dal. Snídaně přímo královská. Lisované buchty, plátkový sýr spojený zpět do bločku, polomáčené sušenky transformované na zcela máčené slepené, namočené sušenky, bublanina s mravenci a další speciality našich batohů.

Během hovorů o noční bouří, o mravenčích kousnutích a kvalitě repelentů a také během odborných debat, které se týkaly datace stavby kláštěra na ostrově jsme rovněž inscenovali triumfální dobyvatelskou fotografii "Vztyčování vlajky na ostrově Santa Kiliana." Byla to výborná zábava, ale také předzvěst toho, že se budeme muset s ostrově rozloučit.

Po snídani jsme sbalili naše stany, všechny věci naložili do lodí a opustili tak Santa Kiliana. Milhauz společně s Honzou Machačem pak s nákladními auty (ve které se jejich osobáky proměnily po naložení) odjeli smerem do Prahy na naší klubovnu.

Ostatní nasedli do lodí a vydali se po proudu Vltavy zpět. Nejdříve ovšem doplnili GPS geokešku, která na ostrově je a suvenýr od našeho klubu. Ale co to je, to neřeknem, dojděte si tam. Pak už ale jeli směr Praha. Komplětní posádky se pak opět setkali na známém místě a sice v kempu ve Skochovicích, kde jsme šli opět na oběd.

Náš příchod čísnici dorazil. Prohlásila cosi o tom, že jídlo pro nás se bude dělat asi 3 hodiny a pro jistotu nám už ani nedávala jídelní lístek, jenom nám řekla, že v podstatě nic nemají. Tak jsme si to objednali pro všechny :-) s tím, že ať nám jako přílohu dají co ještě zbylo. Už dlouho se mi nestalo, že bych na výletě vyjedl hospodu. Nutné zaznamenat.

Na všech už byla znát únava. Jedna z dlouhé cesty, také z nedostatku spánku a rovněž také ze sluníčka, které se zrovna rozhodlo, že nám ukáže jak dobře je přes léto placené. Ovšem oběd, pivo a rozlévaná kofola nám daly novou energii na další cestu. Ve Skochovicích se k nám přidali cykloturiské Zuzka a Lukáš, které jsme svezli. Nahodili jsme kola na loď a mohlo se vyrazit. Při vyplouvání jsme potkali další dračí loď, která právě kotvila u stejného kempu. Potutelně jsme si představili výraz servírky až uvidí posádku na terase restaurace.

Cesta Vranskou komorou dolů byl zážitek. Voda klesala rychlostí asi 5 cm za vteřinu a my jsme tak za pár chvil byli dole. Skutečný výtah. Pak cesta pěnovou vodou, vyložení našich cykloturistů a dál poněkud vleklé kilometry směrem ku Praze. Ovšem už jsme věděli, že ukrajujeme poslední kilometry z našeho výletů a blížíme se domů.

Ještě pár krátkých zastávek na Zbraslavi u stojanu na kola (nebudu vysvětlovat, kdo tam byl, pochopí) pak ještě jedna pod Lahovickým mostem a pak až na soutoku, kde jsme si konečně mohli ohřát ruce v teplé vodě Berounky. Úsek kolem Modřan byl pak vyhlídkovou plavbou a závěrečná cesta od modřanského jezu pak spanilou jízdou, triumfálním návratem domů. Zdravili nás lidé na břehu, strojvedoucí na mostě, plavci ve vodě. Všichni vítali své hrdiny.

Bylo co oslavovat. Pražský klub dračích lodí má za sebou další úspěšnou akci. Během dvoudenního výletu na dvou dračích lodích jsme najeli celkem 50 km, projeli tři řeky a jeden potok, obsadili dva ostrovy, ztratili jedny brýle, vypili jeden sud a snesli asi stotisíc mravenčních kousnutí a všechny hlášky Jirky Mojita Fialy. K tomu všemu ale užili spustu legrace, dali si pořádně do těla, poznali nové kamarády a odnesli si domů spoustu zážitků.

Děkuji všem členům Pražského klubu dračích lodí, týmu DragonsCZ a týmu MZV že je nic neodradilo, že přišli, dojeli a zvítězili. Zvlástní dík patrí Honzovi Machačovi za prvotní myšlenku tohoto výletu, Grepovi za jeho dobré blbé nápady a Jirkovi Mojitovi za všechny jeho hlášky. Bylo to náročné, bylo to krásné, bylo toho dost.